Čínská jména :-) :-) :-)

A - ka * B- tu * C- mi * D- te * E- ku * F- lu * G- ji

H- ri * I- ki * J- zu * K- me * L- ta * M- rin *

N- to O-mo * P- no * Q- ke * R- shi * S- ari * T-chi U- do *

V- ru * W-mei * X- na * Y- fu * Z- zi

Čínské znaky a něco málo o nich

V čínských znacích se neodráží výslovnost tak přímým způsobem, jako je tomu u latinky v případech mnoha jazyků. Velice zjednodušeně řečeno, téměř pro každý morfém existuje zvláštní grafém. Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdou gramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Obecně řečeno, v jedné době je v užívání přibližně 5000-6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina z nich je však dávno nepoužívána, případně se jedná o varianty (až 1/3). Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěné Číně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše těmi samými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Takto však funguje jakýkoli psaný jazyk, tato vlastnost je jen omylem označována za unikum znaků.
V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Pojem slovo má v čínském prostředí jinou hodnotu: jedná se o koncept čistě jazykový, nikoli pravopisný. Ve znakovém zápisu je jedinou jednotkou menší než věta znak; ten ve výslovnosti odpovídá téměř vždy jedné slabice. Na významové úrovni to pak zpravidla bývá morfém, ačkoliv to zdaleka není univerzální pravidlo. Existuje řada znaků, které samy o sobě žádný význam nenesou a získávají jej až ve spojení se znakem jiným, existují také znaky, v nichž jsou obsaženy morfémy dva. Současná čínština již dávno není jazykem jednoslabičným, většina slov je dvojslabičná.


Vzhledem k tomu, že čínské písmo není písmem hláskovým, je poměrně obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený (v japonštině a korejštině tento problém není, protože vedle čínských znaků se tam používají i místní slabičné abecedy). Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady: 加拿大 = Ťia-na-ta = „Kanada“; 澳大利亚 = Ao-ta-li-ja = „Austrálie“. Běžný význam použitých znaků přitom v tomto případě nedává smysl, např. znaky v 澳大利亚 znamenají „zátoka+velký+zisk+Asie“.

Taoismus

Dle Tao te ťing platí, že Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (nebesa, zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. Tao te ťing je také praktickou a mnohdy vtipnou „příručkou“ pro vládce jak rozumně spravovat zemi ("Moudrý muž vyprazdňuje jejich (lidu) srdce (jako sídlo vášní a emocí) a naplňuje jejich mysl (V doslovném překladu břicho, to je ale v čínské mytologii nositelem mysli/ducha) - zpevňuje jejich kosti a zbavuje lid vášní"). Nebesa určují řád Zemi a pojítkem mezi nebem a zemí je vládce, který by měl být mudrcem.

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení "čínského myšlení". To je postaveno na několika principech:

* Svět je v neustálém pohybu
* Stálost neexistuje
* Detail nelze oddělit od celku
* Celek nelze oddělit od detailu
* Protiklady harmonizují krajnosti

Lidové náboženství uctívalo mnoho bohů. Také díky němu se taoismus začal měnit v náboženský systém. Uctíval hvězdné bohy (viz. panteon) a spravoval i vlastní církve.

Nad všemi hvězdnými bohy stojí Lao-c'. Pod ním trojice stvořitelských bohů Tři čistoty.

Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi nejuctívanější bohy patří Kuan-jin nebo Cao-wang, ochránce domácího krbu.

V taoismu také nalezneme prvky magie, alchymie a šamanismu, ze kterého také vzešel. Náboženský taoismus (tao t'iao) měl největší rozkvět v 6.-8. století. V dnešní době najdeme náboženský taoismus zejména na Tchajwanu.

Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se).

Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filosofické spekulace – myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ V Japonsku se uplatňoval především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů jin a jang, jako osnova věšteb a kalendáře.

Konfucianismus

Konfucianismus chápe „tao“ (=cesta) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny.Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii.a počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce–tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

Yin a Yang

V čínské filozofii, pojetí yang yin je používáno popsat jak zdánlivě disjunct nebo oponování působení jsou spojení a vzájemně závislí v přírodním prostředí, dávat zvednout se ke každému jiný podle pořadí. Pojetí leží u srdce mnohých poboček klasické čínské vědy a filozofie, také jak být primární směrnice tradiční čínské medicíny a centrální princip různých forem čínských bojových umění a cvičení, takový jako baguazhang, taijiquan a qigong. Mnoho přirozených dualit - např. tmavý a lehký, ženský a mužský, nízký a vysoký - být obsazení v myšlence Číňanů jako yang yin.

Povaha yin-yang

Yin a yang jsou myšlenka vyvstávat spolu od počátečního klidu nebo prázdnoty (wuji, někdy symbolizovaný prázdným kruhem), a pokračovat se nastěhovat tandem až do klidu je podáván znovu. Například, svržení kámen v klidné kaluži vody současně zvýší vlny a nižší koryta mezi nimi a toto střídání vysokých a nízkých bodů ve vodě bude vyzařovat vnější dokud ne hnutí se ztratí a kaluž je klidná jednou více. Yin-yang, tak, vždy má následující vlastnosti:

Yin yang jsou nepřátelské

Yin yang jsou zakořeněny spolu

Yin yang přemění každého jiný

Yin-yang jsou vyrovnány

Yin-yang není skutečná substance nebo síla, cesta to by mohlo být pochopeno v západních termínech. Místo toho, to je univerzální způsob, jak popisovat vzájemná ovlivňování a interrelations přírodních sil, které dělají nastanou na světě. To platí také k sociálním stavbám - např. cenové posudky jako dobrý a zlý, bohatí a chudí, čest a ostuda - přesto to je často používáno v těch kontextech jako upozornění, protože jeho extrémem principů otočení dobré vůle ke zlému.

Civilizace v Číně nepřetržitě rozkvétala od roku přibližně 2000 př.n.l, v němž se vynořily první historické dynastie.

Byla od samého počátku civilizací, která si cenila technologických dovedností v hydraulice, protože její přežití záviselo na ovládání zúrodňujících, ale ničivých záplav Žluté řeky. Poměrně brzy se objevily i jiné technologie včetně lití železa, výroby porcelánu a výroby mosazi a papíru. Jak nastupovala jedna dynastie za druhou, dostávala se čínská civilizace pod vládu byrokratické elity, mandarinů, která sice zajišťovala trvalost a stabilitu života v Číně, ale která měla konservativní vliv na inovace tím, že kladla překážky zavádění nových technik, pokud nepřinášely byrokracii zřejmé výhody. Takovou inovací byl vývoj vodou poháněných mechanických hodin, které dosáhly dokonalosti ve stroji, vybudovaném pod dohledem Su Sunga v r. 1088. Byly poháněny vodním kolem, které se pravidelně otáčelo a částečně se pootočilo pokaždé, když se naplnil kbelík na jeho obvodu. Vazby mezi Čínou a Západem zůstaly dodnes slabé, ale občasné styky, jako ty, které byly výsledkem cesty Marca Pola v letech 1271-95 upozornily Západ na vysokou úroveň čínské technologie a podnítily mohutný přenos technologií na západ. Zpracování hedvábí, magnetický kompas, výroba papíru a porcelánu byly převzaty z Číny. Evropané obdivovali jemný porcelán dovážený z Číny po několik staletí, než se naučili vyrábět zboží podobné kvality. Po dosažení stavu poměrné sociální stability však čínský mandarinát dělal jen málo pro podporu inovací nebo obchodních kontaktů s vnějším světem. Pod jejich vládou v Číně nevznikla společenská skupina ekvivalentní třídě obchodníků, která rozkvétala na Západě a udělala mnoho pro podporu obchodu a průmyslu. Výsledkem bylo to, že technologické schopnosti Číny začaly zaostávat za Západem až do té doby, kdy politické revoluce a sociální bouře 20. století probudily Číňany k uvědomění si důležitosti těchto schopností pro ekonomickou prosperitu, což podnítilo rozhodnutí osvojit si je.

Navzdory převzetí mnoha technik z východu musel západní svět v letech 500 - 1500 řešit většinu svých problémů samostatně. Přitom se zemědělská společnost, založená na ekonomii existenčního minima, transformovala v dynamickou společnost s rostoucí produktivitou podporující ve stále větší míře obchod, průmysl a městský život. Šlo primárně o úspěch technologie, a to o úspěch velkého rozsahu.

Čínské vynálezy

Knihtisk, střelný prach a magnetická střelka jsou tři vynálezy, které změnily tvářnost a stav věcí na celém světě - první v literatuře, druhý ve vojenství a třetí v navigaci.

Vynálezy
Knihtisk - vynález knihtisku a jeho postupné zdokonalování.
Kompas - využití magnetické střelky nejprva ve feng-šuej a poté pro navigaci.
Pozorovací drak čínské armády - vojenské využití vynálezu draka.
Střelný prach - výbušnina, ohňostroj, pohon raket, náplň granátů, střelné zbraně.
Vrtné soupravy staré Číny - technologie hloubkových vrtů používaná při těžbě soli.

Čínské jídelní hůlky

Čínské jídelní hůlky jsou jedním z charakteristických rysů čínské kultury. Jejich používání je rozšířeno v zemích čínského kulturního okruhu, tedy v Koreji, Japonsku (čínské jídelní hůlky mají kulatou spodní část pro uchopení jídla, kdežto japonské ji mají zploštělou), Vietnamu a dalších okolních zemích, které byly v minulosti čínskou kulturou ovlivněny. Podle předpokladů znalo jídelní hůlky již neolitické obyvatelstvo okolí Žluté řeky, i když v archeologickém materiálu nejsou zastoupeny. Protože materiálem, z nějž jsou čínské jídelní hůlky vyráběny je převážně dřevo či bambus, v hlíně rychle ztrouchnivěly. Kniha obřadů z doby Chan obsahuje v části věnované chování u stolu příkaz, že při pojídání rýže a prosa se nemá používat jídelních hůlek, ale rukou umytých před jídlem. Bronzové exempláře jídelních hůlek se ukládaly v době Chan do hrobů. Dřevěné jídelní hůlky mívají lakový potah, který je chrání před vlhkostí a před kyselinami obsaženými v jídle. V restauracích se však dnes většinou používají levné jídelní hůlky na jedno použití, které lakový potah nemají. Dražší exempláře jídelních hůlek se dělají ze slonoviny, kostí nebo kovu, především ze stříbra, někdy jsou pouze opatřeny hrotem ze stříbra nebo slonoviny.

Při jídle se drží jídelní hůlky mezi prsty pravé ruky a jídlo se jimi nabírá z mis. Pokud se nejí u stolu, pak se jídelní miska drží v levé ruce a v pravé jídelní hůlky.

Čínská vlajka a vlajky území patřících pod čínskou správu

Tibetská vlajka, v ČLR zakázána. Uprostřed vlajky stojí hora Kailas se sluncem na svém vrcholu, šest červených pruhů symbolizuje původní kmenové rozdělení obyvatel, dva sněžní lvi symbolizují buddhistické principy, drahokam symbolizuje tři klenoty Buddhova učení. Tibet je součástí Čínské republiky s vlastní autonomií.


Vlajka Macao. Bílý lotosový květ na tmavě zeleném podkladu stylizovaný jako most přes vodní hladinu. Nad ním pět zlatých hvězd.


Vlajka Hong Kong. Květ orchideje Bauhinia na červeném podkladu.





Historická čínská vlajka používaná v době Čching v letech 1890-1912 (nalevo) a trojúhelníková vlajka používaná Čchingskými císaři v letech 1862-1890 (vpravo).


Vlajka Čínské lidové republiky. Vlajka obsahuje tradiční čínské barvy a inspirovala se vlajkou sovětskou. Má červené pole, v jeho horním rohu je velká žlutá pěticípá hvězda, kterou obklopují čtyři menší žluté hvězdy, pootočené vždy tak, aby jeden jejich cíp směřoval do středu velké hvězdy. Podle oficiální interpretace představuje velká hvězda společný program a jednotu lidu vedeného komunistickou stranou, malé hvězdy reprezentují dělníky, rolníky, malou buržoazii a vlasteneckých kapitalismus, čtyři sociální skupiny, které se účastní společného programu socialistické výstavby. Červená je barvou revoluce, ale v minulosti symbolizovala Číňany. Vlajka byla zavedena v červenci roku 1949 a navrhl ji Ceng Lien-sung.

Vlajka Čínské republiky. V současnosti je používána jako vlajka Čínské republiky na Tchaj-wanu. Na území ČLR je její používání zakázáno.
Čínská vlajka má základ v červené - tradiční čínské barvě s bílým sluncem v modrém obdélníku, který zabírá levou horní čtvrtinu vlajky. Dvanáct slunečních paprsků symbolizuje dvanáct hodin, na které se v tradičním čínském systému měření času dělí den.

Tanec Draka

Čínský tanec draka je jedním z nejznámějších kulturních atrakcí, kterou číňané předvádějí při oficiálních slavnostech v Číně ale i mimo ní. Drak je v Číně jednou z nejmocnějších bytostí a lidé narození v roce Draka, pak velmi ctěni, neboť drak je mocné znamení. V Číně drak představuje nejenom sílu, ale i moudrost. Čínský drak je také symbolem štěstí a čínští císařové ho nosili jako znak svého postavení.

Lví tanec

Tanec lva je tradiční čínský tanec, který se od svého vzniku před několika staletími takřka nezměnil. V původním významu to byl symbolický tanec, který představoval čínský lid, který je utlačován kolonizujícími mocnostmi Evropy. Tanec lva nebyl kolonizátory pochopen a vnímali ho jako lidovou zábavu, ale tak to nebylo. Lev se učil od svého mistra různým stylům bojového umění a zároveń i pokoře k němu, aby pak později využil svých schopností v boji proti utiskovatelům Číny.
Tanec lva je velmi zajímavou podívanou pro diváky, protože celá výprava tance je velmi efetní a dynamická. Tanec lva se hodí i na firemní prezentace jak ve vnitřních, tak do vnějších prostor.

Wushu

Čínská bojová umění Wu-Shu mají dlouholetou tradici a hluboké kořeny. Kolébkou čínského Wu-Shu byl klášter Shao-lin, nacházející se v provincii He-nan. Zde vzniklo velké množství stylů Gong-Fu, které se později rozšířily do celé Číny.

Staří Číňané se zdokonalovali ve Wu-Shu pro službu v armádě a používali je v boji.

Čínské Wu-Shu prošlo tisíciletým vývojem, překonalo hranice mnoha vládnoucích dynastií a bylo neustále zdokonalováno. Postupem času se dotvořil cvičební systém, který v sobě nese rozvíjení zdraví, sebeobranu, předváděcí, soutěžní i další funkce.

Čínské Wu-Shu je bojovou technikou i teoretickým systémem, je jedinečným produktem tvořivosti čínského národa. Je prastarou částí čínské kultury a dobylo si věhlas a uznání po celém světě.

Styly jako Shao-lin quan (Šao-lin čchuan) a Tai-ji quan (Tchaj-t’i-čchuan) se dnes rozšířily již do celého světa a všude jsou perlou mezi tělesnými aktivitami.

Vědecky je dokázáno, že cvičenci Wu-Shu mají celkově lepší duševní a fyzickou kondici než ostatní a jsou odolnější proti nemocem, a že cvičení Wu-Shu má pozitivní vliv na fyzické i psychické zdraví, rozvíjí sílu, pohyblivost a poučnost cvičenců.

Dnes Wu-Shu představuje jak tradiční bojové umění tzv. rodinných stylů předávaných z generace na generaci tak moderní sportovní disciplínu otevřenou všem.

Soutěží se jak v kontaktním boji "Sanshou" tak v bezkontaktních sestavách "Taolu".

Wing Chun

Wing Chun (TZ 詠春, ZZ 咏春, pchin-jin Yǒng chūn, český přepis Jung-čchun), někdy též Wing Tsun, Ving Tsun či Yong Tjun, je jihočínské bojové umění. O jeho celosvětové rozšíření se postaral zřejmě mediálně nejznámější představitel tohoto stylu Yip Man, který provozoval svou školu v Hongkongu. Díky tomu je dnes toto umění (nesprávně) považováno za hongkongský styl. V různých variantách je rozšířeno po celé jihovýchodní Asii od Číny přes Thajsko, Vietnam až po Malajsii. V Česku převažují styly hongkongské, jediným výrazným zástupcem „pevninského“ Wing Chun u nás je škola Mai Gei Wong Wing Chun.

Formy

Tak, jak se učí ve škole Yip Man Hong Kong Wing Chun (hlavní proud) – jiné školy mají pojetí odlišné:

• beze zbraně
  • Siu Nim Tao – Xiǎo niàn tóu, Siao nien-tchou („Malá myšlenka“)
  • Chum Kiu – Xún qiáo, Sün-čchiao („Hledání mostu“)
  • Biu Jee/Biu Tze – Biāo zhǐ, Piao-č' („Bodající prsty“)
  • Muk Yan Jong (muk jan džong - dřevěný panák)

• se zbraní
  • Luk Dim Bun Kwun (luk dym bun kwann - 6 a 1/2 technik tyce)
  • Baat Cham Dao (bát čam dao - osm zpusobu pouziti noze)

Principy
Tak, jak je učí Leung Ting WT (jiné školy mají principy odlišné):

Princip pohybu

Buď jako voda...

Je-li cesta volná, jdi vpřed.
Pokud Ti nestojí nic v cestě, postupuj přímo vpřed.

Není-li cesta volná, přilep se.
Pokud je v cestě překážka, spoj se s ní.

Je-li soupeř silnější, podvol se.
Používá-li protivník velkou hrubou sílu, je nesmysl se jí stavět do cesty. Je potřeba se síle vyhnout.

Ustupuje-li soupeř, následuj ho.
Udělal-li soupeř chybu a stahuje-li se, pronásleduj ho.

V principu se jedná o chování vody. Ve Wing Chunu, stejně jako v čínské filozofii a pojetí života vůbec, platí, že tvrdost a strnulost znamená smrt a přizpůsobivost, pružnost a měkkost znamená život.

Princip síly

Osvoboď se od své vlastní síly.
Nesmíš být ztuhlý, Tvoje pohyby musí být plynulé, uvolněné a výbušné.

Osvoboď se od síly soupeře.
Nepřetlačuj se se soupeřem, využij jeho síly, aby se do Tebe „propadl“...

Podvol se síle soupeře a přidej svoji.

Využij sílu soupeře proti němu

Akupunktura

Akupunktura je léčebná metoda, která patří do systému tradiční čínské medicíny vedle dalších metod, jako je tělesné cvičení, masáže, respirační terapie, herbální medicína, dietoterapie, sluneční léčba a hydroterapie.

Jedná se o nabodávání jehel do akupunkturních bodů na lidském těle. Podle tradiční čínské nauky leží tyto body na akupunkturních drahách neboli drahách energie, tzv. meridiánech. Těmi podle této nauky proudí životní energie čchi a jsou spojeny s jednotlivými orgány. Akupunktura se snaží předcházet nerovnováze v toku této hypotetické energie a odstraňovat ji.

Co odlišuje akupunkturu od ostatní reflexní léčby:

1. malé podráždění co do rozsahu místa podráždění
2. specifický charakter dráždění s minimálními bolestivými vjemy
3. dráždění nepůsobí jen na kůži, ale i na receptory hlubších tkání
4. výsledný efekt léčby působí často vzdáleně od místa podráždění

Meridiány

• Dráha plic

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku směrem k ruce.

Orgány pod jejím vlivem: nos, hrdlo, plíce, hrudník, horní končetiny

• Dráha tlustého střeva

Jangová dráha, která probíhá vzestupně od ruky k hlavě.

Orgány pod jejím vlivem: ústa, zuby, hlava, hrdlo, jazyk, tváře, jícen, horní končetiny

• Dráha žaludku

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem: hlava, tváře, ústa, zuby, hrdlo, žaludek, střeva, dolní končetiny

• Dráha sleziny

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudníku.

Orgány pod jejím vlivem:plíce, břicho, střeva, žaludek, slezina, játra, urogenitální systém, dolní končetiny

• Dráha srdce

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku k ruce.

Orgány pod jejím vlivem:srdce, hrudník, centrální nervový systém, horní končetiny

• Dráha močového měchýře

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem:hlava, šíje, záda, centrální nervový systém, oblast hýždí, kůže, vnitřní orgány

• Dráha ledvin

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudi.

Orgány pod jejím vlivem: plíce, vnitřní orgány, urogenitální orgány, hrdlo, dolní končetiny

• Dráha obalu srdce

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku k ruce.

Orgány pod jejím vlivem: cévní a nervový systém, srdce, hrudník, žaludek, horní končetiny

• Dráha tří ohřívačů

Jangová dráha, která probíhá vzestupně od ruky k hlavě.

Orgány pod jejím vlivem: uši, oči, postranní části hrudníku, lokty, ramena

• Dráha žlučníku

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem: uši, oči, hrudník, játra, žlučník, hýždě, kolena, dolní končetiny

• Dráha jater

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudníku.

Orgány pod jejím vlivem: játra, žlučník, postranní části trupu, pankreas, urogenitální orgány

• Přední střední dráha

Nepárová dráha, která začíná ve středu hráze a končí uprostřed brady.

Orgány pod jejím vlivem: močový měchýř, tenké střevo, žaludek, srdce, obal srdce, tři ohřívače

• Zadní střední dráha

Nepárová dráha, která začíná u kostrče, běží podél páteře na hlavu a končí na uzdičce horního rtu.

Orgány pod jejím vlivem: žaludek, žlučník, játra, urogenitální oblast.

Mimo uvedené dráhy pracuje akupunktura ještě s řadou dalších, tzv. mimořádných (sekundárních) drah. Jejich použití vyžaduje již hlubší znalosti.

Období Dynastií

První historicky doloženou čínskou dynastií byla dynastie Sia. Ta však byla dlouho pokládána za pouhou legendu, dokud nebyly uskutečněny vykopávky ze starší doby bronzové v lokalitě Er-li-tchou v provincii Che-nan. Od té doby archeologové odkryli hrobky a nalezli bronzové předměty poukazující na možnou existenci dynastie Sia na místech citovaných starodávnými čínskými texty.

Další, tentokrát už historicky věrohodnou dynastií, byla dynastie Šang, která se usídlila podél Žluté řeky na východě Číny v době mezi 18. - 12. stoletím př. n. l.. Dynastie byla poté napadena ze západu kmeny Čou, kteří poté vládli do 5. století př. n. l., ale jejich autorita byla postupně podemleta. V období Jara a podzimu (označováno podle Konfuciovy knihy) existovalo mnoho nezávislých, mezi sebou válčících států, které se k dynastii hlásili pouze jménem.

První jednotný stát byl založen dynastií Čchin v roce 221 př. n. l., kdy byl vytvořen úřad císaře. Jako první na něj dosedl císař Š'-chuang-ti (v překladu První císař). Kvůli legistické filosofii, která způsobila vzpouru, však dynastie u moci nevydržela příliš dlouho a již v roce 206 př. n. l. se k moci dostala dynastie Chan, která poté vládla až do roku 220. Období vlády dynastie Chan bývá někdy historiky nazýváno jako stříbrný věk čínských dějin.

Poté začala další éra neshod a Čína byla znovusjednocena až v roce 580 za vlády dynastie Suej. Následně Čína prožila zlatý věk za vlády dynastií Tchang a Sung. Mezi 7. - 14. stoletím byla Čína jednou z nejvyspělejších civilizací na světě s rozvinutou kulturou i technologií.

V roce 1271 napadl zbytky dynastie Sung mongolský vůdce Kublajchán a po vítězství založil v roce 1279 dynastii Jüan. Mongolové vydrželi na čínském trůně téměř sto let, až v roce 1368 dynastii svrhl rolník Ču Jüan-čang a založil novou čínskou dynastii Ming, která vládla Číně až do roku 1644. Tehdy Mandžuové ze severu napadli oslabenou říši a vlády se ujímá mandžuská dynastie Čching. Její moc nad Čínou přetrvala až do počátku 20. století, kdy byl sesazen poslední císař monarchie, nezletilý Pchu-i, a byla založena republika.

Jadeit

Jadeit se sporadicky vyskytuje v nálezech z doby Chan, jeho sláva však začíná v 18 století, kdy začal nahražovat kameny starého období, nefrity z Tchai wanu, pohoří Kchun-Lun a Sajan či Mongolska. Jadeit je zelený, růžový, sivomodrý, bílý, černý, žlutavý a oranžovohnědý, což je kůrka jadeitu. Císařský jadeit je velmi žádaný a ceněný kámen v oblasti čínské kultury, jehož cena se vyrovná nejlepším smaragdům, a barvou je dokonce předčí. V euro-americké oblasti se jadeit neteší takové pozornosti, přestože od doby art deco stylu je více a více vsazován do šperků s démanty. Jadeit císařský smaragdové zeleně je následován dalšími, byť levnějšími odstíny. V Číně je císařský jadeit také investičním kamenem. V Evropě se jadeit plete s pojmem pro kameny určené ke klenotnické řezbě (jady, jade), prodavači namísto jadeitu prodávají dobarvované jadeity, hadce, avanturíny a další minerály. Vznikiá tak dojem laciné a snadné dostupnosti drahokamových jadeitů všech barev. Levnější, komerční surovina je užívána pro řezby sošek a figurek. Barmský jadeit je nejcennější, kazachstánský a uralský jadeit následuje až po barmském jadeitu.

Čínské zbraně

Ve starověké Číně se zbraně velmi lišily. Tyto variace vznikly z odlišností v: 1) terénu různých provincií, 2) fyzických proporcích adeptů bojových umění, 3) místní kultuře a životním stylu a 4) zvláštním určení každé zbraně. Rozumět všem aspektům bojových umění znamená chápat tyto odlišnosti a navíc rozumět i čínským zbraním samotným. Tato kapitola se proto bude zabývat klasifikací čínských zbraní a vysvětlí vztahy mezi zbraněmi a čínskou geografií, mistry bojových umění a bojovou strategií.

Země tak rozlehlá jako Čína zahrnuje mnohé typy krajiny. Zatímco severní teritorium tvoří pouště a náhorní plošiny, na západě převažují horská pásma. Jihovýchodní pobřeží a centrální oblasti, kterým Číňané dávali po tisíce let přednost, se vyznačují teplým podnebím, mají bohatou vegetaci s mnoha jezery, rybníky a řekami.

Tyto geografické odlišnosti podmiňovaly i významné rozdíly ve vývoji místních kultur. Fyzický vzhled obyvatel, stejně jako etnické tradice, se liší od oblasti k oblasti. Takové rozdíly způsobily i různorodost zbraní, které vznikaly. Například Číňané ze severu bývali vyšší a silnější než jejich jižní bratři. Bojovníci ze severu užívali tudíž delší a těžší zbraně. Oproti tomu, Číňané z jihu, kteří byli nižší a všeobecně slabší, si osvojili kratší a lehčí zbraně odpovídající jejich postavě. Například dlouhá tyč, běžně nošená jižními bojovníky, byla nejméně o 15 cm kratší než její protějšek ze severu.

Kulturní prostředí a výsledný životní styl v různých oblastech přispěly k rozdílnostem ve výzbroji i bojových technikách. Severní Čína byla, díky rozlehlé přírodě, kolébkou kultury velmi podobné kultuře plání starého západu v Severní Americe. Tito lidé byli divočejší a mnohem lepší v boji na koních než lidé z jihu. Jihočínští bojovníci byli více kosmopolitní, bydleli v prostředí s hustějším osídlením, resp. městských konglomeracích, a stávali se z nich lepší bojovníci na zemi. Také díky teplejšímu počasí a velkým vodním plochám na jihu, byli lidé z jihu všeobecně lepšími plavci a bojovníky ve vodě než obyvatelé severní Číny.

Odlišnosti existovaly také mezi lidmi západu a jihovýchodu. V horách na západě se místní lidé specializovali na lov s trojzubcem. Stejnou zbraň přirozeně používali i k boji. V západních horách byli také běžní jedovatí živočichové, jako hadi, pavouci a stonožky. Po tisíciletích zkušeností se lidé naučili s těmito jedy zacházet. Tato zvláštní znalost učinila ze západních mistrů bojových umění experty na používání jedu na zbraních k jednoduššímu usmrcení nepřítele. Jihovýchod, na rozdíl od západu, byl velkou zemědělskou oblastí. Lidé zde používali motyky a brány na kultivaci půdy. Výsledkem jsou bojové techniky využívající motyky a bran, které zde vznikly.

Navíc země byla tak rozlehlá, že centrální vláda uplatňovala v historii malou kontrolu nad oblastmi vzdálenými od hlavního města. Během období sklizně útočily velké skupiny banditů na vesnice a celé je vykrádaly. Aby mohli vesničané čelit takovým útokům, najímaly si jednotlivé vesnice mistra bojových umění, který učil mladé lidi obraně. Protože bandité útočili bez varování, obránci byli nuceni použít jako zbraň cokoli měli po ruce. Proto se lidé naučili zacházet s motykou, hráběmi, bránami, trojzubcem nebo jinými běžnými zemědělskými či loveckými nástroji jako s obrannými zbraněmi.

Postupem času se v Číně rozvíjela komunikace a doprava. S rozšiřováním zbraní v zemi se vytratily místní rozdílnosti a bojové styly a techniky se vzájemně prolínaly, vytvářejíce národní směsicí.

Čínská zahrada

Čínská zahrada je typ zahrady typický pro čínský region. V čínské zahradě jsou určujícími prvky modelace terénu, dekorativní stavební doplňky, použité substráty, kameny a rostliny. Rostliny zde však nejsou tak zásadním prvkem jako u jiných druhů zahrad. Čínské zahrady jsou zhotovovány jako myšlené zobrazení vesmíru.

Velice často jsou jednotlivé prvky zahrady, jejich vzájemné postavení, celek a části zahrady interpretovány jako symboly. Čínské zahrady mají úzkou spojitost s náboženstvím a mytologií, ale i sociálním postavením majitele. V době svého rozmachu, stejně jako dnes, byly způsobem jak rafinovaně dát najevo inteligenci, organizační schopnosti, vytříbenost vkusu, zámožnost a postavení. Většina čínských zahrad byly luxusním zbožím, které prokázaly a posílily postavení jejich majitelů.
V dnešní době jsou i přizpůsobené napodobeniny čínských zahrad, nebo jejich stylizované podoby vytvářeny jen zřídka, jakkoliv by dokonale ladily s dnešními trendy v architektuře malých zahrad a menších sadovnických úprav. Zahradní a parkové úpravy, které nazýváme čínské zahrady se liší od zahrad v dřívější i dnešní době budovaných v západní Evropě nebo ve Spojených státech. Není to zeleň v okolí budov, ale oblast, ve které jsou logicky uspořádány a opticky provázány kameny, rostliny, stavby a vodní plochy, bez těchto prvků není čínská zahrada autentická.

Taoistický vliv v čínské zahradě

Pokud chcete vytvořit čínskou zahradu musíte pochopit taoistickou filosofii. Výraz taoistické filosofie přírody a její vztah k umění, jako je poezie a kaligrafie je duchem čínských zahrad. Tao (doslova cesta) se pokládá spíše za probíhající proces spíše než pravidla, které by bylo možné prostě následovat a naplnit. Tato filozofie zdůrazňuje jednotu s vesmírem, jehož prvky se skládají ze stejného materiálu, qi (životní energie). Tao je součtem všech věcí minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Obrovské kameny, používané v zahradách, jsou projevem mystické prapůvodní neustále působící a všeobjímající síly Tao a zastupují tak průběh času a naši budoucnost. Čínské zahrady mají velmi hluboké filozofické kořeny. Přírodní prvky jsou pečlivě vybrány pro svůj historický význam, literární, nebo symbolické obrazy krajiny a zahrad byly vytvořeny aby působily v dokonalé harmonii. Tato historie fenomén ho vedlo k rozvoji velmi častého provázání těchto dvou uměleckých forem – kresby a zahrady. Malebnost některých čínských zahrad není absolutně žádnou náhodou, ale je výsledkem kombinace tvorby malíře a zahradního architekta. Dalo by se dokonce vypozorovat podobné uspořádání mezi zahradou a kresbou válečkem (vynalezl vědec Wang Wei z období Tang), který také odhaluje dílo postupně před očima diváka jako zahrada. Čínská zahrada není nikdy viditelná v celém svém rozsahu. Průhledy ve zdech, které postupně ukazují zahradu mohou snadno svědčit jako důkaz pravdivosti tohoto tvrzení.

Zahrada by měla odrážet dvě důležité prvky, dvě sféry života. Jednak přírodu, která je zobrazena jako stromy, skály nebo vodní útvary, ale také zahradníka, tvůrčího ducha, který je obrazem stvoření, který se pokouší vytvořit soulad, svět jak dokonalou a přirozenou rovnováhu přírodních sil a vyváženost jejich působení.

Pohoří Wudang

Wudang je pohoří v Číně. Nachází se v centrální části země, v provincii Hubei, v okrese Yingshan, poblíž města Shiyan. Táhne se v délce 400 km. Skádá se ze 72 vrcholků, 36 útesů a 24 údolí. Celkovou atmosféru pohoří dotváří celá řada nádherných taoistických chrámů, svatyní, paláců, klášterů a pavilonů. Pro taoisty je totiž toto pohoří posvátné. Podle legendy se zde narodil významný vládce, císař Zhenwu, který je označován za praotce taoismu. V místních klášterech se nacházejí ojedinělé artefakty jako jsou historické hudební nástroje, obětní nádoby, popsané nebo graficky zdobené kamenné desky, taoistické posvátné texty a další. V roce 1994 byl komplex architektonických památek v pohoří Wudang zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Již více než dva tisíce let přicházejí lidé do Wudangských hor, aby se zde v ústraní na posvátných místech věnovali meditacím a dalším činnostem, vedoucím k rozvoji a zdokonalení osobnosti
. Wudangská dechová cvičení, způsob boje s využitím vnitřní energie a šermířské umění jsou neocenitelnými poklady. Spojujeme je se jmény Yin Xi, Sun Simiao, Chen Tuan a Zhang Sanfeng. Nejznámějším z těchto mužů je legendární taoistický kněz Zhang Sanfeng. Údajně pochopil zákonitosti tai-či - změn dvou protikladných přírodních principů jin a jang. Vytvořil 13 prvků tai-či boxu a položil tak základy wudangských vnitřních umění. Z nich vznikly a rozvinuly se takové dovednosti, jakými jsou tai-či, dechová cvičení tai-či, tai-či cvičení s nožem, mečem, obuškem aj. Pro všechna tato cvičení je společné využívání vitální energie a její uchovávání k posilování těla i zdraví.

Chrám Šaolin

Klášter Šaolin, resp. Šao-lin (čínsky 少林寺, pchin-jin Shàolín Sì, český přepis Šao-lin s'), často též Shaolin, je buddhistický chrám stojící na úpatí posvátné hory Sung-šan (jedna z tzv. Pěti velkých hor) poblíž města Čeng-čou v provincii Che-nan v Číně. Byl založen v 5. století n. l. Mniši z tohoto chrámu se proslavili díky svému studiu bojových umění a vytvoření šaolinské školy kung-fu.

Chrám v současnosti (od r. 1999) vede Ctihodný opat Š' Jung-sin (Shi Yǒngxìn). Pod jeho vedením skupina vybraných mnichů cestuje po světě a předvádí své schopnosti publiku na různých exhibičních vystoupeních. Kromě toho je klášter sám vyhlášeným turistickým cílem. (Právě nynějšímu opatovi je vytýkána přílišná komercionalizace života kláštera a zplanění duchovního života.)

Šao (少) se vztahuje k vrcholku Šao-š', ležícímu v západní části horského hřbetu Sung-šan. Lin (林) znamená „les“. S dalším znakem s' (寺 – „chrám, klášter“) pak dohromady slova lze přeložit „Chrám v lesích hory Šao-ši“. Někteří čínští mistři však překládají jméno kláštera jako „mladý les“.

Prvním opatem v tomto klášteře byl mistr Pa-tchuo (Batuo), také známý pod jmény Fotuo nebo Bhadra („Buddha“). Pocházel z Indie; v roce 464 přišel do Číny, aby tu šířil buddhistické učení. Podle Pokračování životopisů vznešených mnichů čínského buddhistického mnicha Tao-süana byl klášter postaven Siao-wenem, císařem dynastie Severní Wej. Císař daroval toto území mnichům, kteří přeložili na jeho rozkaz indické budhistické texty do čínštiny.

Chrám byl mnohokrát pobořen a znova vystavěn. V roce 1641 jednotky protimingského povstalce Li C'-čchenga vydrancovaly klášter, protože mniši podporovali dynastii Ming a tak byli potenciální hrozbou pro odpůrce této dynastie. Později byl klášter definitivně zničen (snad roku 1732) dynastií Čchingů (Mandžuy), jakožto sídlo tajné společnosti protimandžuského zaměření a hnízdo odporu.

Mniši měli stále problémy, protože byli terčem tolika útoků. Proto byl kladen velký důraz na cvičení bojových umění. Při zničení chrámu se zachránilo tzv. pět uprchlých mnichů (také někdy nazýváni „Pět starců“) – Ng Mui, Jee Shin Shim Shee, Fung Doe Duk, Miu Hin a Bak Mei – kteří pak rozšířili bojová umění z šao-linského kláštera do celé Číny.

Bojová umění šao-linských mnichů se šířila po obnovení chrámu stále dál. V 18. a 19. století došlo k rozšíření tohoto umění až do Japonska a stalo se základem okinawského stylu karate (šórin-rjú) a součástí mnoha dalších umění.

Čínské legendy

Long Feng

Long (drak) Feng (fénix) byli v dobách Čínského císařství přijímáni jako symboly čínského císařského dvora. Reprezentujíc císaře jako symbol jeho autority a moci, panuje Long vodám a ovládá počasí. Feng, symbol nejvyšší ctnosti a šarmu představovuje císařovnu. Spojení Long Feng představuje císařskou autoritu a požehnání.

Long s pěti drápy je symbolem císaře, Long se čtyřmy drápy symbolizuje císařské prince a Long se třemy drápy císařské úředníky.

Fu-si(Fuxi)

Fu-si (Fuxi) je první ze tří čínských mytologických vládců, kteří položili základy čínské kultury, Tří vznešených. Zanechal čínské civilizaci vynález kalendáře, rybářské sítě a trigramů pa-kchua (bagua).

Oženil se se svou sestrou Nü-wa. Na reliéfech z doby Chan se oba objevují jako dva navzájem se polikající hadi, přičemž Fu-si drží v ruce úhelník jako symbol budování.

Někdy je Fu-si zobrazován s kravskou hlavou a šupinatým tělem draka.

Po Fu-sim následovali další z Tří vznešených - Šen-nung a Chuang-ti

Tři Vznešení a pět Císařů

Podle legend byli prvními vládci Číny Tři Vznešení a pět Vladařů - mýtické bytosti, na jejichž autoritu se později dovolávali čínští učenci a kteří byli dáváni za vzor následujícím panovníkům.

Tři Vznešení a pět Císařů Podle Záznamů velkého historika:

Tři Vznešení	Vládce Nebes Fu-si Vládce Země Nü-wa Vládce Lidí Šen-nung
Pět Císařů	Žlutý císař Čuan-sü Ku Jao Šan

Podle jiných zdrojů patřili mezi tři vznešené Fu-si, Šen-nung a Chuang-ti.

Po legendárním období Tří Vznešených a pěti Císařů pak nastupuje dynastie Sia založená císařem Jü.

Nefritový císař Ju-chuang

Nefritový císař Jü-chuang (Yuhuang) je v čínské mytologii nejvyšším vládcem nebes. Určuje běh událostí na nebesích i na zemi a vede tým velkého počtu nebeských úředníků, kteří zabezpečují vykonání jeho příkazů. V pravomoci Nefritového císaře je také udělování a odebírání Nebeského mandátu pozemským vládcům.

Nebeská správa je obrazem správy pozemské.

Královna Matka západu Si-wang-mu, která je někdy ztotožňována s Wang Mu Niangniang, se prý stala manželkou Nefritového císaře. Nefritový císař má početné příbuzenstvo a nebeského psa, který pomáhá chránit nebeskou domácnost před zlými duchy.

Čínská hudba

Čínská klasická hudba zpívá o přírodě a ročních obdobích, o vysokých horách, proudících vodách řek i klidných vodách jezer, zpěvu ptáků. Z čínské hudby vane vlahý jarní vánek mezi větvemi stromů, zurčení vodopádů, potůčky rozhoupávající květiny na svých březích. Zasněné hlasy léta, hloubka jasné noční oblohy plné hvězd, měsíc odrážející se v hladině jezer či v krůpějích orosené trávy, padání vločky sněhu. Zaznívá zde jemné šumění deště i hřmění bouře, kdy se "draci prohánějí na blescích".
Mistrovská čínská hudba, navzdory své subtilnosti, rozeznívá celou symfonii v našich pocitech. Při magickém doteku krásna se probouzejí skryté struny našeho bytí. Dávno zapomenuté vzpomínky z dětství se k nám vracejí s novým půvabem. Duše promlouvá k duši ...

Čínské hudební nástroje

Nejčastěji používanými hudebními nástroji v tradiční čínské hudbě jsou :
Flétny:
Ti - příčná bambusová flétna ...
Hsiao - bambusová flétna dlouhá cca 56cm, se 6 otvory na horní straně a jedním na dolní staně.
Kchou-čchin - nejmenší flétnička (píšťalka), dlouhá jen asi 8cm se 3 dírkami, na niž virtuózní čínští hráči dovedou mistrovsky napodobit zvláště zpěv ptáků.
Hsuin - starobylá flétna ("okarína") z pálené hlíny se 6 otvory (jeden nahoře, tři v přední a dva v zadní části), na povrchu ozdobená čínskými ornamenty, většinou draky.
Strunové nástroje:
Er-chu - čínské "housle" s dutým válcovým korpusem a dlouhým krkem, na němž jsou nataženy dvě struny.
Čung-chu - čínská "viola", podobná jako er-chu, ale větší a s hlubšími tóny; vyskytuje se též ve variantě zvané Nan-chu.
Pchi-pcha - klasická čínská loutna se 4 strunami a 23-25 pražci.
Čchin - starodávná 7-strunná bezpražcová citera, nástroj intimní meditace čínských filosofů.
Ku-čeng - starodávná stolní citera dlouhá asi 1,5metru. Na podélném korpusu (ze santalového a platanového dřeva) jsou nataženy struny přes pohyblivé kobylky. Hraje se trsátky připevněnými na prstech. Výška znějícího tónu se ovlivňuje stlačením struny za kobylkou. (Pozn.: z citery Ku-čeng se vyvinulo japonské Koto).

Další nástroje:
Šeng - foukací ústní "varhánky".
Suo-na - starobylý čínský šalmaj (do Číny přišel ze střední Asie před zhruba 800lety), plátkový nástroj (podobný hoboji) s pronikavým vřeštivým tónem, vhodným pro napodobování hlasů ptáků.
Pa-wu - jihočínský plátkový (šalmajový) nástroj z tykve a bambusu.
Jang-čchin - čínský cymbál pocházející z Persie, jeho struny se rozeznívají údery dřevěných paliček.
Zvony - závěsné rituální zvony v buddhistických klášterech, gongy ....
Bubny - jednostranné i dvoustranné ....
Činely - mosazné činely velké i malé .....

Nejdelší čínská řeka

řeka u vesnice Lian-tuo v provincii Chu-pej

Jang-c'-ťiang
ang-c', Jang-c'-ťiang ( výslovnost, čínsky , pinyin Yángzǐ Jiāng ), popř. Modrá řeka je řeka ve střední ČLR (Čching-chaj, Tibetská autonomní oblast, S'-čchuan, Jün-nan, Čchung-čching, Chu-pej, Chu-nan, Ťiang-si, An-chuej, Ťiang-su, Šanghaj). Název Jang-c'-ťiang, pod kterým je řeka známá v některých jazycích včetně češtiny, je původním místním označením pro dolní tok řeky, pod kterým ji poprvé poznali evropští misionáři. V Číně je zpravidla nazývána Čchang-ťiang ( výslovnost, zjednodušená čínština , tradiční čínština , pinyin Cháng Jiāng, , překlad do češtiny 'Dlouhá řeka' ). Svou délkou 6300 km je nejdelší řekou celého eurasijského kontinentu. V celosvětovém měřítku je třetí nejdelší (za Amazonkou a Nilem). Povodí řeky má rozlohu 1 800 000 km² a představuje pětinu území ČLR a domov pro třetinu jejich obyvatel

Průběh toku
Pramení z ledovců v nadmořské výšce 6621 m na severní straně pohoří Tangla a Ku-ku-š'-ln v centrální části Tibetské náhorní plošiny na samém jihozápadě provincie Čching-chaj. Pod názvem Ulan-Muren protéká širokou bažinatou dolinou. Postupně se jmenuje Tchuo-tchuo (čínsky 沱沱, pinyin Tuotuo ) a Tchung-tchien (čínsky , pinyin Tongtian ). Opouští Tibetskou náhorní plošinu a protíná Čínsko-tibetská pohoří. Pod názvem Ťin-ša-ťiang (čínsky 金沙江, pinyin Jinsha Jiāng ) protéká úzkými a hlubokými soutěskami, přičemž překonává mnohé peřeje. Na středním toku protéká jižním okrajem Sečuánské kotliny, v níž má pokojný tok a dosahuje šířky 300 až 500 m. Protíná východní horské ohraničení kotliny a vytváří tři soutěsky o celkové délce přibližně 100 km. V těchto místech byla na začátku 21. století postavena přehrada Tři soutěsky. Před jejím dokončením se zde řeka zužovala na 120 až 200 m a hloubka místy dosahovala až 100 m. Tento úsek řeky je znám pod názvem San-sia. Na dolním toku řeka pod názvem Čchang-ťiang protéká rovinami, nejprve Ťiangchanskou a poté Velkou čínskou dolinou. Údolí řeky je dobře vytvářené a vyskytuje s v něm mnoho průtoků a ramen. Šířka koryta dosahuje 1 až 2 km a hloubka 20 až 30 m. Ústí do Východočínského moře u Šanghaje dvěma hlavními rameny a zároveň vytváří deltu o rozloze přibližně 80 000 km². V údolí řeky se nachází mnoho jezer, z nichž největší jsou Tung-tching-chu a Pcho-jang-chu. Tato jezera do značné míry regulují tok řeky na dolním toku.

Kaligrafie

S kaligrafií se v Číně setkáte téměř na každém kroku, ale nejčastěji na úřadech, kde azdobí stěny většiny kanceláří. Vždyť kdo by nechtěl mít stále před očima lyrické skvosty Mao Ce-tunga nebo básnické myšlenky Ťiang Ce-mina? Podle Liu Yuanyuan se jedná o skutečné umění. "Krása kaligrafie nespočívá jen v práci s papírem, štětcem a atramentem, ale i ve vytváření mnohotvárných uměleckých stylů. Je projevem vzdělanosti, osobnosti, myšlenek, citu a je krásným obohacením umění."

Mezi základní kaligrafické styly patří pečetní, úřednické, vzorové, konceptní a kurzívní písmo. I z toho vyplývá, že autor toho kterého díla nesmí mít nouzi o uměleckou invenci. Základem kvalitní kaligrafie je psací souprava. Co by v ní nemělo chybět? Speciální papír, štětec, tuš a kámen na namáčení štětce. Asi nejcennější součástí soupravy je kaligrafický štětec, který Číňané považují za symbol jedinečnosti ducha celého národa. Psát, nebo pokud chcete malovat kaligrafickým štětcem, je daleko těžší než používat pero, vyžaduje to dokonalost a přesnost. Zruční lidé proto mají nejlepší předpoklady stát se uznávanými mistry kaligrafie.

Umělci už od 3. století n. l., tedy od období rozkvětu kaligrafie, nejčastěji vytvářejí tradiční motivy - básně z historie i moderní doby, aforismy a symboly štěstí. I když se slavnými stane jen několik vyvolených, přerostlo toto umění v zálibu milionů Číňanů. Bohužel s rozvojem techniky mladých kaligrafů postupně ubývá. Kaligrafie se dá naučit, ale člověk musí mít pevnou vůli. Dříve se děti povinně učily tyto předměty, dnes se klade větší důraz na počítače. Některé školy však ještě i v současnosti zachovávají tradice a vyučují základy kaligrafie.

Zvládnout umění kaligrafie vyžaduje roky praxe a samozřejmě i potřebný talent. Ale drtivá většina je těch, kteří prostřednictvím kaligrafie hledají psychickou rovnováhu. Kromě toho také kaligrafie napomáhá i fyzickému zdraví, protože správně psát znamená sladit pohyby s dýcháním a myslí. Říká se, že se v namalovaných znacích odráží podoba kaligrafa, každé jeho dílo totiž vzniká hluboko v srdci. Když je zdravé a mysl čistá, konečný výtvor má šanci stát se skutečným uměním. Základní náčiní

ObrazekŠtětec, tuš, papír a třecí kámen patří mezi základní náčiní nebo přesněji „čtyři skvosty“ kaligrafie. Nejstarší štětec vznikl v Číně. Podle legendy byl vyroben ze zaječích chlupů a zhotovil jej před 2 200 lety čínský generál Meng Tien, který byl císařem poslán na sever země, aby chránil hranice před útoky nomádů.

Archeologické nálezy dokládají využívání zvířecí srsti jako psacího náčiní ještě hlouběji do minulosti, přesnou dataci vzniku štětce a jeho původce však neznáme. Štětec se v Číně využíval ke psaní až do doby, kdy byly ze západu importovány tužky a plnící pera.

Výroba štětce je náročná tím, že ačkoli výrobní postup je daný, v rámci jednotlivých kroků neexistuje standardní postup. Štětce od různých výrobců tak mají odlišné vlastnosti a někdy se liší i dva totožné štětce od stejného výrobce.

Vlastnosti štětce ovlivňuje hlavně výběr materiálů. Hlava štětce se vyrábí z různých druhů zvířecích chlupů – od jelení srsti až po vousy potkanů. Nejdostupnější a tím pádem i nejrozšířenější je srst králíků, koz nebo lasičky. Vlas z kozí srsti je nejměkčí, zatímco tužší štětce jsou ze srsti králičí.

Zvláštností je výroba štětců z novorozeneckých vlásků. Podobný štětec, kdy jméno a datum narození dítěte bývá vyryto na násadce, je pak spíše rodinnou památkou než psacím náčiním.

Výroba štětce je tradičně rozdělena do čtyřiceti osmi kroků. Vlas se musí vyčistit, rozdělit, vyrovnat, nastříhat do požadované délky a svázat. Tento svazek tvoří jádro štětce. Kolem něj se ještě obalí dlouhý vlas, který vytvoří ostrou špičku. Štětec pak lépe drží tvar a pojme více barvy. Na kvalitě materiálu, který tvoří jádro, závisí ohebnost štětce. Tloušťka ani délka štětce není jasně stanovená. Každý výrobce má svůj vlastní návod, prověřený dlouholetou zkušeností.

Teprve hotová hlava štětce se připevní k násadce. Násadky jsou z různých materiálů – od nejdražší slonoviny, přes rohovinu a nefrit až po obyčejný plast. Nejčastěji se však vyrábějí z bambusu. Bambus se naseká, pak se namáčí, může se podle potřeby odbarvovat či namořit.

Cena štětce se odvíjí od použitého materiálu. Nejlevnější štětec lze pořídit už za 1 US dolar. Průměrného uživatele uspokojí štětec s bambusovou násadkou, jehož cena se pohybuje kolem 30 US dolarů. Při psaní čínské kaligrafie je nutné, aby byl štětec pevný, ale zároveň ohebný a pružný.

Pět elementů-neboli pentagram

Vše v celém vesmíru je tvořeno pěti elementy. Jsou to: dřevo, oheň, země, kov a voda. Tyto elementy a jejich energie (vítr, teplo, žár, vlhko, sucho a chlad) se navzájem prolínají a neustále na nás působí. Jejich kombinace a míra zastoupení v astortypu člověka dělá z každého z nás jedinečnou bytost.

Síla elementů:

Síla dřeva

Je nejdravější, nejsurovější síla, která existuje. Je to síla zrodu, síla pronikání, síla mladého jangu. Účinnost této síly spočívá v potencialitě jejího rozvoje.

Dřevo proroste téměř všechno na světě, potřebuje volnost, přináší zvědavost, zranitelnost a naivitu dětství.

Síla ohně

Je to mocná síla jangu. Hoří, ulpívá na místě, dokud nestráví vše, co může pohltit. Navíc není vázána jedním místem, jiskřička se může rozhořet, kamkoliv dolétne. Proto si musíš dávat na sílu ohně pozor. Je to síla růstu, která po čase přeskočí a bude působit ve svém potomku. Ale protože je to síla starého jangu, není už tak nezkrotná, jako síla mladého jangu.

Oheň otepluje a vnáší energii života, přátelství a společenství, ale dokáže spálit na trout. Když dochází oheň, není chuť k životu, nic nás nebaví, nezajímá.

Síla země

Je silou matky. Nemá obdoby, když chrání svá mláďata, je slabá, když obhajuje sama sebe. Je to síla zralosti, nemá ráda změnu, zajišťuje stabilitu. Ale běda, když se chce mládě osamostatnit. Vynaloží všechny prostředky, aby si je udržela. Síla země je silou středu, není silou ani jangovou ani jinovou. Obsahuje polovinou obou. Může se chovat stejně aktivně – jangově, tak i pasivně – jinově.

Země nám připomene úsloví našich předků „prach jsi a v prach se obrátíš“. Dodává nám sílu, ale nebezpečné zemětřesení nám hodně ublíží.

Síla kovu

Je silou uvadání. Vše se připravuje na zimu a chlad, stahuje se do sebe, akumuluje poslední záchvěvy tepla. Síla kovu vše uschová, aby bylo připraveno pro budoucí život. Nesnaž se ale probudit její jangovou část. Pak brání svou sklizeň jako matka své mládě a začíná nelítostný boj.

Kov vnáší do našeho života pravidla, zákony, vládne pevnou rukou. Jeho škála sahá od filigránských šperků až po zastrašující řinkot zbraní.

Síla vody

Je silou zániku. Vše se v klidu ukládá ke spánku, aby mohlo načerpat síly pro nový útok jarního dřeva. Dobrotivá síla životodárné vody vše v klidu připravuje pro další zrození. Ale pozor, není dobré se spoléhat na její nekonečnou bezednost. Vody hlubiny se zavřou nad mnoha kameny, ale pak se voda vylije ze břehů a není síly, která by se síle jinové vody mohla postavit. Smete bez jakýchkoliv skrupulí vše, co jí přijde do cesty

Voda zaplaví všechny prostory, přizpůsobí se každé nádobě. Ale i malý potok dokáže vyhloubit nepřístupný kaňon.


Čím méně elementů je v astrotypu vyjádřeno, tím je způsob prožívání života vyhraněnější. Jedinec nemá více měně na výběr, jakým způsobem svůj život bude prožívat. Čím více je prvků v astrotypu zastoupeno, tím má jedinec více možností jak projít cestu života. O to složitější je však jeho rozhodování, jaký způsob si vybere.

Největší přehradní nadrž v Číně

Velkolepý čínský projekt s názvem Tři soutěsky rozkládající se na toku řeky Jang-c ‘tiang aspiruje na pozici největšího elektrárenského komplexu na světě. Spadá také pod plány podporující rozvoj povodí již jmenované řeky. Hráz se nachází v oblasti soutěsky Xilingxia, jedné ze tří soutěsek na řece, která bude ovládat povodí 1 milionu kilometrů čtverečních s průměrným ročním odtokem cca 451 mld. kubických metrů. Pod otevřeným údolím přehradní části se nachází tvrdé skalní podloží z žulového kamene, které poskytlo příznivé topografické a geologické podmínky pro výstavbu přehrady.

Rýžové terasy

Tyto terasy začaly být budovány v období dynastie Yuan (13. století) a jejich výstavba byla ukončena na začátku poslední čínské dynastie Qing (17. století). Terasy pokrývají plochu kolem 4 km2 s rozdílem v nadmořské výšce až 500 metrů. Na místo se vydáváme z 20km vzdáleného městečka Longsheng. Silnice je ve více než zoufalém stavu s většinou chybějící vozovkou….
Pěstování rýže vyžaduje pole, která jsou téměř vodorovná díky skutečnosti, že sazeničky musí být část svého vegetačního období ponořené ve vodě. Tuto podmínku není obtížné dosáhnout v okolí velkých řek, v kopcovitém terénu je nutné provést řadu terénních úprav. Mezi tyto nejznámější "stavby" právem patří rýžové terasy Dračího hřbetu, které se nalézají v jižní provincie Guangxi, asi sto kilometrů severně od města Guilin proslaveného homolovitými útvary kolem řeky Li.

Čaj

Čaj (z výslovnosti čínského 茶 – čcha v mandarínském a kantonském dialektu; v dialektu min významného přístavu Sia-men čteno te – odtud pojmenování v některých jiných jazycích) je kulturní nápoj, připravovaný obvykle louhováním lístků rostliny čajovníku v horké vodě. Pro samotné lístky se také užívá název čaj. Označení čaj se běžně užívá i pro jiné nálevy, pro zápary a odvary různých rostlin (například tzv. bylinné čaje nebo šípkový čaj). Čaj má v mnoha případech také blahodárný vliv na organismus díky látkám v něm obsaženým.


Další zpracování se děje různými způsoby, které vedou k různým „druhům“ čaje. Základním faktorem je stupeň oxidace (tradičně se užívá název fermentace, z chemického hlediska nesprávný). Tradiční dělení je do čtyř základních skupin:

* čaje bílé (bai cha) – listy se rovnou suší, bez oxidace. Obvykle se tak zpracovávají mladé lístky, někdy se keře pěstují zastíněné, aby se omezilo množství chlorofylu v listech.
* čaje zelené (lu cha) – neprochází oxidací. Enzymy způsobující oxidaci jsou zničeny teplem: užívá se sušení na pánvích, nebo napařování. Zpracování je ukončeno jeden až dva dny od sběru.
* čaje polozelené (též oolongy, modrozelené, žlutozelené nebo dokonce modré) (烏龍茶) – lístky prošly kratší oxidaci (přechod mezi zelenými a černými čaji).
* čaje černé (též červené čaje, pokud se jedná o camelia sinnensis - čínský čajovník) – lístky se mechanicky naruší, oxidace se nechá úplně proběhnout. Zpracování trvá týden i déle. Velmi výrazný rozdíl je ještě mezi ortodoxním zpracováním a plně průmyslovou výrobou metodou CTC (Crush, Tear, Curl) kterou vzniká nadrcený substrát vhodný do čajových pytlíků. Ve Střední Evropě (a „západní civilizaci“ obecně) je historicky nejoblíbenější právě čaj černý.