Ve starověké Číně se zbraně velmi lišily. Tyto variace vznikly z odlišností v: 1) terénu různých provincií, 2) fyzických proporcích adeptů bojových umění, 3) místní kultuře a životním stylu a 4) zvláštním určení každé zbraně. Rozumět všem aspektům bojových umění znamená chápat tyto odlišnosti a navíc rozumět i čínským zbraním samotným. Tato kapitola se proto bude zabývat klasifikací čínských zbraní a vysvětlí vztahy mezi zbraněmi a čínskou geografií, mistry bojových umění a bojovou strategií.
Země tak rozlehlá jako Čína zahrnuje mnohé typy krajiny. Zatímco severní teritorium tvoří pouště a náhorní plošiny, na západě převažují horská pásma. Jihovýchodní pobřeží a centrální oblasti, kterým Číňané dávali po tisíce let přednost, se vyznačují teplým podnebím, mají bohatou vegetaci s mnoha jezery, rybníky a řekami.
Tyto geografické odlišnosti podmiňovaly i významné rozdíly ve vývoji místních kultur. Fyzický vzhled obyvatel, stejně jako etnické tradice, se liší od oblasti k oblasti. Takové rozdíly způsobily i různorodost zbraní, které vznikaly. Například Číňané ze severu bývali vyšší a silnější než jejich jižní bratři. Bojovníci ze severu užívali tudíž delší a těžší zbraně. Oproti tomu, Číňané z jihu, kteří byli nižší a všeobecně slabší, si osvojili kratší a lehčí zbraně odpovídající jejich postavě. Například dlouhá tyč, běžně nošená jižními bojovníky, byla nejméně o 15 cm kratší než její protějšek ze severu.
Kulturní prostředí a výsledný životní styl v různých oblastech přispěly k rozdílnostem ve výzbroji i bojových technikách. Severní Čína byla, díky rozlehlé přírodě, kolébkou kultury velmi podobné kultuře plání starého západu v Severní Americe. Tito lidé byli divočejší a mnohem lepší v boji na koních než lidé z jihu. Jihočínští bojovníci byli více kosmopolitní, bydleli v prostředí s hustějším osídlením, resp. městských konglomeracích, a stávali se z nich lepší bojovníci na zemi. Také díky teplejšímu počasí a velkým vodním plochám na jihu, byli lidé z jihu všeobecně lepšími plavci a bojovníky ve vodě než obyvatelé severní Číny.
Odlišnosti existovaly také mezi lidmi západu a jihovýchodu. V horách na západě se místní lidé specializovali na lov s trojzubcem. Stejnou zbraň přirozeně používali i k boji. V západních horách byli také běžní jedovatí živočichové, jako hadi, pavouci a stonožky. Po tisíciletích zkušeností se lidé naučili s těmito jedy zacházet. Tato zvláštní znalost učinila ze západních mistrů bojových umění experty na používání jedu na zbraních k jednoduššímu usmrcení nepřítele. Jihovýchod, na rozdíl od západu, byl velkou zemědělskou oblastí. Lidé zde používali motyky a brány na kultivaci půdy. Výsledkem jsou bojové techniky využívající motyky a bran, které zde vznikly.
Navíc země byla tak rozlehlá, že centrální vláda uplatňovala v historii malou kontrolu nad oblastmi vzdálenými od hlavního města. Během období sklizně útočily velké skupiny banditů na vesnice a celé je vykrádaly. Aby mohli vesničané čelit takovým útokům, najímaly si jednotlivé vesnice mistra bojových umění, který učil mladé lidi obraně. Protože bandité útočili bez varování, obránci byli nuceni použít jako zbraň cokoli měli po ruce. Proto se lidé naučili zacházet s motykou, hráběmi, bránami, trojzubcem nebo jinými běžnými zemědělskými či loveckými nástroji jako s obrannými zbraněmi.
Postupem času se v Číně rozvíjela komunikace a doprava. S rozšiřováním zbraní v zemi se vytratily místní rozdílnosti a bojové styly a techniky se vzájemně prolínaly, vytvářejíce národní směsicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat