Posvátné čínské hory

Čtyřmi buddhistickými posvátnými horami jsou: Pchu-tchuo-šan v provincii Če-tiang, Wu-tchaj-šan v provincii Šan-si, E-mej-šan v provincii S´čchuan a Tiou-chua-šan v provincii An-chuej. Každá z těchto posvátných hor je považována za sídlo bódhisattvy – mytologické duchovní bytosti, která pomáhá všem cítícím tvorům, aby dosáhli osvícení.

Pěti nejslavnějšími taoistickými horami jsou: Tchaj-šan v provincii Šan-dong, Cheng-šan-pej a Chua-šan v provincii Šan-si, Cheb-šan-nan v provincii Chu-nan a Sung-šan v provincii Che-nan. Podle taoistické víry jsou hory prostředkem komunikace mezi smrtelníky a nesmrtelnými. Je to útočiště, poutní cíl a místo k rozjímání. Nabízí možnost žít společně s přírodou. Mnohé z těchto vrcholů byly starověkými šamanskými lokalitami velkého místního náboženského významu, který měly již před více než pěti tisíci lety.

Tchaj-šan je ze všech těchto čínských posvátných hor nejvýznamnější, a to nejen jako sídlo bohů, ale protože je sama vlastně božstvem. Starověcí čínští císaři horu považovali za syna nebeského císaře, jenž pečuje o lid, kterému vládne. Pouť na Tchaj-šan prý vykonalo sedmdesát dva císařů - včetně prvního císaře Š´Chuang-ti, aby zde rozmlouvali s bohy.

Na svazích se nalézá řada chrámů a svatyní a na vrcholu dva význačné chrámy – Chrám Nefritového císaře a Chrám Princezny azurových oblaků (dcery Nefritového císaře). Tento druhý chrám má údajně duchovně-léčivé schopnosti.

Číňané se obávají, že tato poutní místa ničí cestovní ruch a že jejich význam se snižuje. Tyto obavy panují na mnoha posvátných místech světa. Čínská taoistická společnost Čang-chua-ne uvádí, že tato místa mají být obtížně dostupná a svízelně prozkoumatelná, neboť právě v takovém zápase spočívá lidské úsilí. Postavit na ně lanovku neznamená jen narušit přírodní rovnováhu, ale také připravit lidi o pocit úžasu.

Památky v Pekingu

Čína je jednou z nejstarších civilizací planety a za dlouhou dobu její existence stačili pracovití obyvatelé Říše středu vytvořit neuvěřitelná architektonická díla. Spoustu z nich najdete přímo v hlavním městě Pekingu a okolí. Návštěvníka z Evropy překvapí hlavně nevídaná velikost a monumentalita jednotlivých staveb - náměstí Tiananmen na délku sotva přehlédnete, v Zakázaném městě se můžete procházet celý den a stejně neuvidíte všechno. Přestože v minulosti byla celá řada historických budov stržena, o ty hlavní atrakce obyvatelé Pekingu nyní pečují až úzkostlivě.

Brána nebeského klidu

Věhlasné náměstí Tiananmen je pomyslným srdcem Pekingu, kterému se žádný návštěvník města nevyhne. Nachází se přímo v centru a na mapě ho rozhodně nepřehlédnete - je to obrovská šedivá plocha o rozměrech 880 metrů délky na 500 metrů šířky. Geograficky leží náměstí téměř ve středu Pekingu a kolem něho se prstencovitě ovíjí čtyři městské okruhy i další dopravní tepny v pravidelné pravoúhlé síti podobné americkým velkoměstům. Jsou zde i tři stanice podzemní dráhy - na severní straně náměstí zastávky červené linky číslo 1 Tiananmen West a Tiananmen East a na jižním cípu stanice modré okružní linky číslo 2 jménem Quianmen.

Chrám Bílého Oblaka

V prostorách Chrámu bílého oblaku sídlí Čínská asociace taoismu a objekt patří mezi nejstarší centra tohoto náboženství na světě. Leží mimo hlavní zájem pekingské masové turistiky, proto je jeho návštěva o poznání klidnější a příjemnější a povinností pro každého obdivovatele asijských filozofických směrů. Postaven je v tradičním stylu čínských chrámů doplněným o řadu ojedinělých prvků - například hned vstupní brána má tři vchody symbolizující tři taoistické světy (touhu, hmotu a prázdnotu). Nejbližší zastávkou metra je Muxidi na lince číslo 1, poblíž chrámu staví také městský autobus 212 jedoucí z náměstí Tiananmen.
Historie a obyvatelé chrámu

Chrám existuje již od 8. století, kdy byl dostavěn jako místo uložení sochy zakladatele taoismu Lao-c'. Ve 12. století byl zrekonstruován po rozsáhlém požáru a Kulturní revoluce v minulém století mu na několik let určila úlohu kasáren, jinak byl vždy sídlem taoistické komunity. Dodnes přímo v areálu chrámu žije několik desítek mnichů, kteří se o něj starají a přijímají poutníky z celého světa. Určitě je nepřehlédnete - narozdíl od vyholených budhistických mnichů mají dlouhé vlasy stažené do drdolu a modro či černobílé hábity.

Areál Chrámu bílého oblaku
Hned u vchodu do chrámu čeká první zdejší atrakce - pod kamenným mostem je zavěšen malý zvonek a kdo ho trefi minci, přinese mu štěstí. Totéž potká i toho, komu se podaří v prostorách areálu nalézt tři malé sošky opic - jedna z nich je na vstupní bráně a zbylé na prvním nádvoří. Komplex je orientován severojižně, je tu tradičně několik hlavních sakrálních síní, ale i obytné prostory a velká knihovna. Prohlídka Chrámu bílého oblaku

Vstupné do areálu zasvěceného taoismu je proti ostatním pekingským památkám vcelku symbolické - činí 10 yuanů. Virtuální prohlídku chrámu naleznete na adrese www.thetao.info/tao/whitecloud1.htm.

Buddhismus

Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 230 - 500 miliónů lidí.[1]

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících na jiných úrovních existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou tato božstva považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V pozdější době došlo k vytvoření systému osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tyto myšlenky se však v původním, theravádovém buddhismu nijak neobjevují.

Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že neexistuje žádná entita s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou scestné.

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně častěji bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení budhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[2]

Čínská hymna-text písně

Originální text Transkripce Český překlad
起来！不愿做奴隶的人们！
把我们的血肉，筑成我们新的长城！
中华民族到了最危险的时候，
每个人被迫着发出最后的吼声。
起来！起来！起来！
我们万众一心，
冒着敌人的炮火，前进！
冒着敌人的炮火，前进！
前进！前进！进！

Čchi-laj! Pu-jüan cuo nu-li te žen-men!
Pa wo-men te süe-žou, ču-čcheng wo-men sin te Čchang-čcheng!
Čung-chua Min-cu tao le cuej wej-sien te š'-chou,
mej-ke-žen pej-pcho če fa-čchü cuej-chou te chou-šeng.
Čchi-laj! Čchi-laj! Čchi-laj!
Wo-men wan-čung i-sin,
Mao če ti-žen te pao-chuo, čchien-ťin!
Mao če ti-žen te pao-chuo, čchien-ťin!
Čchien-ťin! Čchien-ťin! Ťin!

Povstaňte, kdo nechcete otroky se stát!
Z našeho masa, z naší krve zbudujme novou Velkou zeď!
Čínskému národu nadešel jeho nejtěžší čas,
každý musí svůj vzdor vykřičet.
Vzhůru! Vzhůru! Vzhůru!
V milionech našich těl jedno srdce bije.
Navzdor nepřátelské palbě kupředu!
Navzdor nepřátelské palbě kupředu!
Kupředu! Kupředu! Vpřed!

Konfucius

Konfucius (čínsky 孔夫子, pinyin Kǒng Fū Zǐ, český přepis Kchung-fu-c') (552 / 551 př. n. l., Qufu v čínském státě Lu, dnes na území provincie Šan-tung 479 př. n. l. tamtéž) byl čínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z náboženské úcty. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství východní Asie.

Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.


Učení a filozofie
Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita).

Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon ke člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem - jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu - ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).

Konfucius nevytvořil žádný systém logiky, etiky či metafyziky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování s člověk do tohoto stavu dostává sám.

Panda

Roztomilý zavalitý medvídek okusující výhonky bambusu. Tak má většina lidí zafixovanou Pandu velkou, které se velice daří v chovné stanici ležící 11 km severovýchodně od Čcheng-tu. Na 30 ha území tu žije asi 40 pand, které tu můžete pozorovat ve volné přírodě. Nachází se tu také muzeum věnované pandám, kde se dozvíte velice mnoho o těchto krásných, ale v dnešní době již ohrožených zvířatech.

Velká Čínská zed´

Jak Velká čínská zeď vznikla?
Jednoduše, její původ je potřeba hledat v jednotlivých pevnostech. Nejstarší pevnosti se v Číně objevily již před 2000 lety. Léta chátraly, až se k vládě dostala dynastie Ming, která je začala systematicky opravovat. Revolučním nápadem, který v podstatě dal Velké čínské zdi vzniknout, bylo jejich vzájemné propojení zdmi.

Vznikla tak jediná mohutná hradba, která se stala takřka nepřekonatelnou překážkou pro nájezdy nezvaných osadníků a nepřátel z jiných kultur. Toto veledílo bylo nazváno Wan-li Čchang Čcheng (Velká čínská zeď) a měří přes 6000 km. Dodnes je považována za něco unikátního, co nemá v historii celého světa obdoby.

Velká čínská zeď je zatím totiž stále nepřekonanou megalomanskou stavbou. Stala se symbolem síly a moci čínských císařů. V současnosti je pro turisty zpřístupněno několik částí zdi, kde se dá v poklidu projít po ochozu.

Zakazané město

´
Zakázané město (čínsky: 故宫, pinyin:Gu Gong, český přepis: Ku Kung) je komplex budov vybudovaných v Pekingu v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Město je obehnáno zdí a palácovým příkopem. Zdi jsou zdobeny věžemi zakrytými několikapatrovými střechami se žlutými taškami.Dnes se Zakázané město de facto nazývá Palácovým muzeem- i když jeho kompletní sbírky byly za 2.světové války vyrabovány Japonci, a to, co zbylo, bylo povětšinou odstěhováno na Taiwan.