Legendární tvůrce čínských znaků

Cangjíe
Čtyři oči: Cangjíe, legendární tvůrce čínských znaků, měl prý čtyři oči a osm zorniček.



Prastaré texty vyprávějí příběh o Cangjíeovi, který sestoupil z nebes, aby dal lidstvu čínské znaky. Traduje se, že když Cangjíe dokončil svůj úkol, pršelo z nebe proso a duchové z podsvětí naříkali a plakali.

Západ z velké části vnímá čínské znaky jako zcela nepochopitelné. Čínský psaný jazyk je přitom jedním z nejstarších a nejrozšířenějších způsobů komunikace. S jeho vrstvami a vrstvami významů bývá také označován za formu nejbohatší a nejspletitější.

Tento členitý, prastarý jazyk má mnoho aspektů. Jeho jedinečné vlastnosti - struktura, forma, styl a význam - stojí za to, abychom se čínským znakům věnovali trochu do hloubky.

čínská bílá pyramida

Velká Bílá pyramida je opravdu velká pyramida nacházející se v Číně . O její existenci se ví poměrně krátce. Jako první ji údajně vyfotil americký pilot C-54, když během druhé světové války přelétal z Assamu v severní Indii na základnu v Číně. Velká Bílá pyramida se nachází v centrální části země, v provincii Šen-si, nedaleko města Xi'an. Za jméno vděčí spisovateli Hartwigovi Hausdorfovi, jenž o ní vydal knihu Die Weisse Pyramide (vydavatel Knaur, Mnichov, 1994) . Velká Bílá pyramida je součástí pyramidového pole; je jeho nejzáhadnější pyramidou. Rozměry základny činí 222 na 217 metrů. Stáří pyramidy se odhaduje na přibližně 5 000 let. Sama pyramida prozatím zůstává neprobádaná a údajně se do ní nesmí vstupovat, protože nejsou k dispozici technologie, které by zajistily její průzkum.

Pingyao

Starobylé město Pingyao, ležící v severočínské provincii Shanxi, bylo roku 1997 zařazeno na seznam světového klulturního dědictví. Výbor pro světové děictví na adresu Pingyaa pochvalně poznamenává, že je to nejkopmletněji zachované, nedotčené starobylé okresní město v Číně. Nahlíženo úhlem vývoje čínské historie, Pingyao je jako svitek, poskytující lidem neobvyklý obraz rozvoje čínské kultury, společnosti, ekonomiky a náboženství.

Město začalo být budováno přibližně v 9 stol. př.n.l. a má zhruba čtvercový půdorys. Zabírá rozlohu asi 2.25 km čtverečních.
Hlavní budovy a struktury dnešního Pingyaa pocházejí z doby přibližně před 600 lety. Městské hradby, ulice, obydlí, obchody a chrámy jsou ve velmi dobrém stavu a podávají svědectví o tisícileté tradici čínského myšlení a kultuře. Je to muzeum historie umění mingské a qingské architektury (1368-1911).
Městské hradby v Pingyao počaly být budovány nejdříve před 2800 lety, v této době šlo pouze o hradby hliněné. Roku 1370 n.l. byly hradby přestavěny za použití cihel a kamenů pzději byly neustále posilovány. Hradby si dodnes podržely svůj původní vzhled.

Čínská jména :-) :-) :-)

A - ka * B- tu * C- mi * D- te * E- ku * F- lu * G- ji

H- ri * I- ki * J- zu * K- me * L- ta * M- rin *

N- to O-mo * P- no * Q- ke * R- shi * S- ari * T-chi U- do *

V- ru * W-mei * X- na * Y- fu * Z- zi

Čínské znaky a něco málo o nich

V čínských znacích se neodráží výslovnost tak přímým způsobem, jako je tomu u latinky v případech mnoha jazyků. Velice zjednodušeně řečeno, téměř pro každý morfém existuje zvláštní grafém. Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdou gramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Obecně řečeno, v jedné době je v užívání přibližně 5000-6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina z nich je však dávno nepoužívána, případně se jedná o varianty (až 1/3). Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěné Číně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše těmi samými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Takto však funguje jakýkoli psaný jazyk, tato vlastnost je jen omylem označována za unikum znaků.
V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Pojem slovo má v čínském prostředí jinou hodnotu: jedná se o koncept čistě jazykový, nikoli pravopisný. Ve znakovém zápisu je jedinou jednotkou menší než věta znak; ten ve výslovnosti odpovídá téměř vždy jedné slabice. Na významové úrovni to pak zpravidla bývá morfém, ačkoliv to zdaleka není univerzální pravidlo. Existuje řada znaků, které samy o sobě žádný význam nenesou a získávají jej až ve spojení se znakem jiným, existují také znaky, v nichž jsou obsaženy morfémy dva. Současná čínština již dávno není jazykem jednoslabičným, většina slov je dvojslabičná.


Vzhledem k tomu, že čínské písmo není písmem hláskovým, je poměrně obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený (v japonštině a korejštině tento problém není, protože vedle čínských znaků se tam používají i místní slabičné abecedy). Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady: 加拿大 = Ťia-na-ta = „Kanada“; 澳大利亚 = Ao-ta-li-ja = „Austrálie“. Běžný význam použitých znaků přitom v tomto případě nedává smysl, např. znaky v 澳大利亚 znamenají „zátoka+velký+zisk+Asie“.

Taoismus

Dle Tao te ťing platí, že Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (nebesa, zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. Tao te ťing je také praktickou a mnohdy vtipnou „příručkou“ pro vládce jak rozumně spravovat zemi ("Moudrý muž vyprazdňuje jejich (lidu) srdce (jako sídlo vášní a emocí) a naplňuje jejich mysl (V doslovném překladu břicho, to je ale v čínské mytologii nositelem mysli/ducha) - zpevňuje jejich kosti a zbavuje lid vášní"). Nebesa určují řád Zemi a pojítkem mezi nebem a zemí je vládce, který by měl být mudrcem.

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení "čínského myšlení". To je postaveno na několika principech:

* Svět je v neustálém pohybu
* Stálost neexistuje
* Detail nelze oddělit od celku
* Celek nelze oddělit od detailu
* Protiklady harmonizují krajnosti

Lidové náboženství uctívalo mnoho bohů. Také díky němu se taoismus začal měnit v náboženský systém. Uctíval hvězdné bohy (viz. panteon) a spravoval i vlastní církve.

Nad všemi hvězdnými bohy stojí Lao-c'. Pod ním trojice stvořitelských bohů Tři čistoty.

Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi nejuctívanější bohy patří Kuan-jin nebo Cao-wang, ochránce domácího krbu.

V taoismu také nalezneme prvky magie, alchymie a šamanismu, ze kterého také vzešel. Náboženský taoismus (tao t'iao) měl největší rozkvět v 6.-8. století. V dnešní době najdeme náboženský taoismus zejména na Tchajwanu.

Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se).

Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filosofické spekulace – myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ V Japonsku se uplatňoval především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů jin a jang, jako osnova věšteb a kalendáře.

Konfucianismus

Konfucianismus chápe „tao“ (=cesta) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny.Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii.a počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce–tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

Yin a Yang

V čínské filozofii, pojetí yang yin je používáno popsat jak zdánlivě disjunct nebo oponování působení jsou spojení a vzájemně závislí v přírodním prostředí, dávat zvednout se ke každému jiný podle pořadí. Pojetí leží u srdce mnohých poboček klasické čínské vědy a filozofie, také jak být primární směrnice tradiční čínské medicíny a centrální princip různých forem čínských bojových umění a cvičení, takový jako baguazhang, taijiquan a qigong. Mnoho přirozených dualit - např. tmavý a lehký, ženský a mužský, nízký a vysoký - být obsazení v myšlence Číňanů jako yang yin.

Povaha yin-yang

Yin a yang jsou myšlenka vyvstávat spolu od počátečního klidu nebo prázdnoty (wuji, někdy symbolizovaný prázdným kruhem), a pokračovat se nastěhovat tandem až do klidu je podáván znovu. Například, svržení kámen v klidné kaluži vody současně zvýší vlny a nižší koryta mezi nimi a toto střídání vysokých a nízkých bodů ve vodě bude vyzařovat vnější dokud ne hnutí se ztratí a kaluž je klidná jednou více. Yin-yang, tak, vždy má následující vlastnosti:

Yin yang jsou nepřátelské

Yin yang jsou zakořeněny spolu

Yin yang přemění každého jiný

Yin-yang jsou vyrovnány

Yin-yang není skutečná substance nebo síla, cesta to by mohlo být pochopeno v západních termínech. Místo toho, to je univerzální způsob, jak popisovat vzájemná ovlivňování a interrelations přírodních sil, které dělají nastanou na světě. To platí také k sociálním stavbám - např. cenové posudky jako dobrý a zlý, bohatí a chudí, čest a ostuda - přesto to je často používáno v těch kontextech jako upozornění, protože jeho extrémem principů otočení dobré vůle ke zlému.

Civilizace v Číně nepřetržitě rozkvétala od roku přibližně 2000 př.n.l, v němž se vynořily první historické dynastie.

Byla od samého počátku civilizací, která si cenila technologických dovedností v hydraulice, protože její přežití záviselo na ovládání zúrodňujících, ale ničivých záplav Žluté řeky. Poměrně brzy se objevily i jiné technologie včetně lití železa, výroby porcelánu a výroby mosazi a papíru. Jak nastupovala jedna dynastie za druhou, dostávala se čínská civilizace pod vládu byrokratické elity, mandarinů, která sice zajišťovala trvalost a stabilitu života v Číně, ale která měla konservativní vliv na inovace tím, že kladla překážky zavádění nových technik, pokud nepřinášely byrokracii zřejmé výhody. Takovou inovací byl vývoj vodou poháněných mechanických hodin, které dosáhly dokonalosti ve stroji, vybudovaném pod dohledem Su Sunga v r. 1088. Byly poháněny vodním kolem, které se pravidelně otáčelo a částečně se pootočilo pokaždé, když se naplnil kbelík na jeho obvodu. Vazby mezi Čínou a Západem zůstaly dodnes slabé, ale občasné styky, jako ty, které byly výsledkem cesty Marca Pola v letech 1271-95 upozornily Západ na vysokou úroveň čínské technologie a podnítily mohutný přenos technologií na západ. Zpracování hedvábí, magnetický kompas, výroba papíru a porcelánu byly převzaty z Číny. Evropané obdivovali jemný porcelán dovážený z Číny po několik staletí, než se naučili vyrábět zboží podobné kvality. Po dosažení stavu poměrné sociální stability však čínský mandarinát dělal jen málo pro podporu inovací nebo obchodních kontaktů s vnějším světem. Pod jejich vládou v Číně nevznikla společenská skupina ekvivalentní třídě obchodníků, která rozkvétala na Západě a udělala mnoho pro podporu obchodu a průmyslu. Výsledkem bylo to, že technologické schopnosti Číny začaly zaostávat za Západem až do té doby, kdy politické revoluce a sociální bouře 20. století probudily Číňany k uvědomění si důležitosti těchto schopností pro ekonomickou prosperitu, což podnítilo rozhodnutí osvojit si je.

Navzdory převzetí mnoha technik z východu musel západní svět v letech 500 - 1500 řešit většinu svých problémů samostatně. Přitom se zemědělská společnost, založená na ekonomii existenčního minima, transformovala v dynamickou společnost s rostoucí produktivitou podporující ve stále větší míře obchod, průmysl a městský život. Šlo primárně o úspěch technologie, a to o úspěch velkého rozsahu.

Čínské vynálezy

Knihtisk, střelný prach a magnetická střelka jsou tři vynálezy, které změnily tvářnost a stav věcí na celém světě - první v literatuře, druhý ve vojenství a třetí v navigaci.

Vynálezy
Knihtisk - vynález knihtisku a jeho postupné zdokonalování.
Kompas - využití magnetické střelky nejprva ve feng-šuej a poté pro navigaci.
Pozorovací drak čínské armády - vojenské využití vynálezu draka.
Střelný prach - výbušnina, ohňostroj, pohon raket, náplň granátů, střelné zbraně.
Vrtné soupravy staré Číny - technologie hloubkových vrtů používaná při těžbě soli.

Čínské jídelní hůlky

Čínské jídelní hůlky jsou jedním z charakteristických rysů čínské kultury. Jejich používání je rozšířeno v zemích čínského kulturního okruhu, tedy v Koreji, Japonsku (čínské jídelní hůlky mají kulatou spodní část pro uchopení jídla, kdežto japonské ji mají zploštělou), Vietnamu a dalších okolních zemích, které byly v minulosti čínskou kulturou ovlivněny. Podle předpokladů znalo jídelní hůlky již neolitické obyvatelstvo okolí Žluté řeky, i když v archeologickém materiálu nejsou zastoupeny. Protože materiálem, z nějž jsou čínské jídelní hůlky vyráběny je převážně dřevo či bambus, v hlíně rychle ztrouchnivěly. Kniha obřadů z doby Chan obsahuje v části věnované chování u stolu příkaz, že při pojídání rýže a prosa se nemá používat jídelních hůlek, ale rukou umytých před jídlem. Bronzové exempláře jídelních hůlek se ukládaly v době Chan do hrobů. Dřevěné jídelní hůlky mívají lakový potah, který je chrání před vlhkostí a před kyselinami obsaženými v jídle. V restauracích se však dnes většinou používají levné jídelní hůlky na jedno použití, které lakový potah nemají. Dražší exempláře jídelních hůlek se dělají ze slonoviny, kostí nebo kovu, především ze stříbra, někdy jsou pouze opatřeny hrotem ze stříbra nebo slonoviny.

Při jídle se drží jídelní hůlky mezi prsty pravé ruky a jídlo se jimi nabírá z mis. Pokud se nejí u stolu, pak se jídelní miska drží v levé ruce a v pravé jídelní hůlky.

Čínská vlajka a vlajky území patřících pod čínskou správu

Tibetská vlajka, v ČLR zakázána. Uprostřed vlajky stojí hora Kailas se sluncem na svém vrcholu, šest červených pruhů symbolizuje původní kmenové rozdělení obyvatel, dva sněžní lvi symbolizují buddhistické principy, drahokam symbolizuje tři klenoty Buddhova učení. Tibet je součástí Čínské republiky s vlastní autonomií.


Vlajka Macao. Bílý lotosový květ na tmavě zeleném podkladu stylizovaný jako most přes vodní hladinu. Nad ním pět zlatých hvězd.


Vlajka Hong Kong. Květ orchideje Bauhinia na červeném podkladu.





Historická čínská vlajka používaná v době Čching v letech 1890-1912 (nalevo) a trojúhelníková vlajka používaná Čchingskými císaři v letech 1862-1890 (vpravo).


Vlajka Čínské lidové republiky. Vlajka obsahuje tradiční čínské barvy a inspirovala se vlajkou sovětskou. Má červené pole, v jeho horním rohu je velká žlutá pěticípá hvězda, kterou obklopují čtyři menší žluté hvězdy, pootočené vždy tak, aby jeden jejich cíp směřoval do středu velké hvězdy. Podle oficiální interpretace představuje velká hvězda společný program a jednotu lidu vedeného komunistickou stranou, malé hvězdy reprezentují dělníky, rolníky, malou buržoazii a vlasteneckých kapitalismus, čtyři sociální skupiny, které se účastní společného programu socialistické výstavby. Červená je barvou revoluce, ale v minulosti symbolizovala Číňany. Vlajka byla zavedena v červenci roku 1949 a navrhl ji Ceng Lien-sung.

Vlajka Čínské republiky. V současnosti je používána jako vlajka Čínské republiky na Tchaj-wanu. Na území ČLR je její používání zakázáno.
Čínská vlajka má základ v červené - tradiční čínské barvě s bílým sluncem v modrém obdélníku, který zabírá levou horní čtvrtinu vlajky. Dvanáct slunečních paprsků symbolizuje dvanáct hodin, na které se v tradičním čínském systému měření času dělí den.

Tanec Draka

Čínský tanec draka je jedním z nejznámějších kulturních atrakcí, kterou číňané předvádějí při oficiálních slavnostech v Číně ale i mimo ní. Drak je v Číně jednou z nejmocnějších bytostí a lidé narození v roce Draka, pak velmi ctěni, neboť drak je mocné znamení. V Číně drak představuje nejenom sílu, ale i moudrost. Čínský drak je také symbolem štěstí a čínští císařové ho nosili jako znak svého postavení.

Lví tanec

Tanec lva je tradiční čínský tanec, který se od svého vzniku před několika staletími takřka nezměnil. V původním významu to byl symbolický tanec, který představoval čínský lid, který je utlačován kolonizujícími mocnostmi Evropy. Tanec lva nebyl kolonizátory pochopen a vnímali ho jako lidovou zábavu, ale tak to nebylo. Lev se učil od svého mistra různým stylům bojového umění a zároveń i pokoře k němu, aby pak později využil svých schopností v boji proti utiskovatelům Číny.
Tanec lva je velmi zajímavou podívanou pro diváky, protože celá výprava tance je velmi efetní a dynamická. Tanec lva se hodí i na firemní prezentace jak ve vnitřních, tak do vnějších prostor.

Wushu

Čínská bojová umění Wu-Shu mají dlouholetou tradici a hluboké kořeny. Kolébkou čínského Wu-Shu byl klášter Shao-lin, nacházející se v provincii He-nan. Zde vzniklo velké množství stylů Gong-Fu, které se později rozšířily do celé Číny.

Staří Číňané se zdokonalovali ve Wu-Shu pro službu v armádě a používali je v boji.

Čínské Wu-Shu prošlo tisíciletým vývojem, překonalo hranice mnoha vládnoucích dynastií a bylo neustále zdokonalováno. Postupem času se dotvořil cvičební systém, který v sobě nese rozvíjení zdraví, sebeobranu, předváděcí, soutěžní i další funkce.

Čínské Wu-Shu je bojovou technikou i teoretickým systémem, je jedinečným produktem tvořivosti čínského národa. Je prastarou částí čínské kultury a dobylo si věhlas a uznání po celém světě.

Styly jako Shao-lin quan (Šao-lin čchuan) a Tai-ji quan (Tchaj-t’i-čchuan) se dnes rozšířily již do celého světa a všude jsou perlou mezi tělesnými aktivitami.

Vědecky je dokázáno, že cvičenci Wu-Shu mají celkově lepší duševní a fyzickou kondici než ostatní a jsou odolnější proti nemocem, a že cvičení Wu-Shu má pozitivní vliv na fyzické i psychické zdraví, rozvíjí sílu, pohyblivost a poučnost cvičenců.

Dnes Wu-Shu představuje jak tradiční bojové umění tzv. rodinných stylů předávaných z generace na generaci tak moderní sportovní disciplínu otevřenou všem.

Soutěží se jak v kontaktním boji "Sanshou" tak v bezkontaktních sestavách "Taolu".

Wing Chun

Wing Chun (TZ 詠春, ZZ 咏春, pchin-jin Yǒng chūn, český přepis Jung-čchun), někdy též Wing Tsun, Ving Tsun či Yong Tjun, je jihočínské bojové umění. O jeho celosvětové rozšíření se postaral zřejmě mediálně nejznámější představitel tohoto stylu Yip Man, který provozoval svou školu v Hongkongu. Díky tomu je dnes toto umění (nesprávně) považováno za hongkongský styl. V různých variantách je rozšířeno po celé jihovýchodní Asii od Číny přes Thajsko, Vietnam až po Malajsii. V Česku převažují styly hongkongské, jediným výrazným zástupcem „pevninského“ Wing Chun u nás je škola Mai Gei Wong Wing Chun.

Formy

Tak, jak se učí ve škole Yip Man Hong Kong Wing Chun (hlavní proud) – jiné školy mají pojetí odlišné:

• beze zbraně
  • Siu Nim Tao – Xiǎo niàn tóu, Siao nien-tchou („Malá myšlenka“)
  • Chum Kiu – Xún qiáo, Sün-čchiao („Hledání mostu“)
  • Biu Jee/Biu Tze – Biāo zhǐ, Piao-č' („Bodající prsty“)
  • Muk Yan Jong (muk jan džong - dřevěný panák)

• se zbraní
  • Luk Dim Bun Kwun (luk dym bun kwann - 6 a 1/2 technik tyce)
  • Baat Cham Dao (bát čam dao - osm zpusobu pouziti noze)

Principy
Tak, jak je učí Leung Ting WT (jiné školy mají principy odlišné):

Princip pohybu

Buď jako voda...

Je-li cesta volná, jdi vpřed.
Pokud Ti nestojí nic v cestě, postupuj přímo vpřed.

Není-li cesta volná, přilep se.
Pokud je v cestě překážka, spoj se s ní.

Je-li soupeř silnější, podvol se.
Používá-li protivník velkou hrubou sílu, je nesmysl se jí stavět do cesty. Je potřeba se síle vyhnout.

Ustupuje-li soupeř, následuj ho.
Udělal-li soupeř chybu a stahuje-li se, pronásleduj ho.

V principu se jedná o chování vody. Ve Wing Chunu, stejně jako v čínské filozofii a pojetí života vůbec, platí, že tvrdost a strnulost znamená smrt a přizpůsobivost, pružnost a měkkost znamená život.

Princip síly

Osvoboď se od své vlastní síly.
Nesmíš být ztuhlý, Tvoje pohyby musí být plynulé, uvolněné a výbušné.

Osvoboď se od síly soupeře.
Nepřetlačuj se se soupeřem, využij jeho síly, aby se do Tebe „propadl“...

Podvol se síle soupeře a přidej svoji.

Využij sílu soupeře proti němu

Akupunktura

Akupunktura je léčebná metoda, která patří do systému tradiční čínské medicíny vedle dalších metod, jako je tělesné cvičení, masáže, respirační terapie, herbální medicína, dietoterapie, sluneční léčba a hydroterapie.

Jedná se o nabodávání jehel do akupunkturních bodů na lidském těle. Podle tradiční čínské nauky leží tyto body na akupunkturních drahách neboli drahách energie, tzv. meridiánech. Těmi podle této nauky proudí životní energie čchi a jsou spojeny s jednotlivými orgány. Akupunktura se snaží předcházet nerovnováze v toku této hypotetické energie a odstraňovat ji.

Co odlišuje akupunkturu od ostatní reflexní léčby:

1. malé podráždění co do rozsahu místa podráždění
2. specifický charakter dráždění s minimálními bolestivými vjemy
3. dráždění nepůsobí jen na kůži, ale i na receptory hlubších tkání
4. výsledný efekt léčby působí často vzdáleně od místa podráždění

Meridiány

• Dráha plic

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku směrem k ruce.

Orgány pod jejím vlivem: nos, hrdlo, plíce, hrudník, horní končetiny

• Dráha tlustého střeva

Jangová dráha, která probíhá vzestupně od ruky k hlavě.

Orgány pod jejím vlivem: ústa, zuby, hlava, hrdlo, jazyk, tváře, jícen, horní končetiny

• Dráha žaludku

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem: hlava, tváře, ústa, zuby, hrdlo, žaludek, střeva, dolní končetiny

• Dráha sleziny

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudníku.

Orgány pod jejím vlivem:plíce, břicho, střeva, žaludek, slezina, játra, urogenitální systém, dolní končetiny

• Dráha srdce

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku k ruce.

Orgány pod jejím vlivem:srdce, hrudník, centrální nervový systém, horní končetiny

• Dráha močového měchýře

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem:hlava, šíje, záda, centrální nervový systém, oblast hýždí, kůže, vnitřní orgány

• Dráha ledvin

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudi.

Orgány pod jejím vlivem: plíce, vnitřní orgány, urogenitální orgány, hrdlo, dolní končetiny

• Dráha obalu srdce

Jinová dráha, která probíhá sestupně od hrudníku k ruce.

Orgány pod jejím vlivem: cévní a nervový systém, srdce, hrudník, žaludek, horní končetiny

• Dráha tří ohřívačů

Jangová dráha, která probíhá vzestupně od ruky k hlavě.

Orgány pod jejím vlivem: uši, oči, postranní části hrudníku, lokty, ramena

• Dráha žlučníku

Jangová dráha, která probíhá sestupně od hlavy k noze.

Orgány pod jejím vlivem: uši, oči, hrudník, játra, žlučník, hýždě, kolena, dolní končetiny

• Dráha jater

Jinová dráha, která probíhá vzestupně od nohy k hrudníku.

Orgány pod jejím vlivem: játra, žlučník, postranní části trupu, pankreas, urogenitální orgány

• Přední střední dráha

Nepárová dráha, která začíná ve středu hráze a končí uprostřed brady.

Orgány pod jejím vlivem: močový měchýř, tenké střevo, žaludek, srdce, obal srdce, tři ohřívače

• Zadní střední dráha

Nepárová dráha, která začíná u kostrče, běží podél páteře na hlavu a končí na uzdičce horního rtu.

Orgány pod jejím vlivem: žaludek, žlučník, játra, urogenitální oblast.

Mimo uvedené dráhy pracuje akupunktura ještě s řadou dalších, tzv. mimořádných (sekundárních) drah. Jejich použití vyžaduje již hlubší znalosti.

Období Dynastií

První historicky doloženou čínskou dynastií byla dynastie Sia. Ta však byla dlouho pokládána za pouhou legendu, dokud nebyly uskutečněny vykopávky ze starší doby bronzové v lokalitě Er-li-tchou v provincii Che-nan. Od té doby archeologové odkryli hrobky a nalezli bronzové předměty poukazující na možnou existenci dynastie Sia na místech citovaných starodávnými čínskými texty.

Další, tentokrát už historicky věrohodnou dynastií, byla dynastie Šang, která se usídlila podél Žluté řeky na východě Číny v době mezi 18. - 12. stoletím př. n. l.. Dynastie byla poté napadena ze západu kmeny Čou, kteří poté vládli do 5. století př. n. l., ale jejich autorita byla postupně podemleta. V období Jara a podzimu (označováno podle Konfuciovy knihy) existovalo mnoho nezávislých, mezi sebou válčících států, které se k dynastii hlásili pouze jménem.

První jednotný stát byl založen dynastií Čchin v roce 221 př. n. l., kdy byl vytvořen úřad císaře. Jako první na něj dosedl císař Š'-chuang-ti (v překladu První císař). Kvůli legistické filosofii, která způsobila vzpouru, však dynastie u moci nevydržela příliš dlouho a již v roce 206 př. n. l. se k moci dostala dynastie Chan, která poté vládla až do roku 220. Období vlády dynastie Chan bývá někdy historiky nazýváno jako stříbrný věk čínských dějin.

Poté začala další éra neshod a Čína byla znovusjednocena až v roce 580 za vlády dynastie Suej. Následně Čína prožila zlatý věk za vlády dynastií Tchang a Sung. Mezi 7. - 14. stoletím byla Čína jednou z nejvyspělejších civilizací na světě s rozvinutou kulturou i technologií.

V roce 1271 napadl zbytky dynastie Sung mongolský vůdce Kublajchán a po vítězství založil v roce 1279 dynastii Jüan. Mongolové vydrželi na čínském trůně téměř sto let, až v roce 1368 dynastii svrhl rolník Ču Jüan-čang a založil novou čínskou dynastii Ming, která vládla Číně až do roku 1644. Tehdy Mandžuové ze severu napadli oslabenou říši a vlády se ujímá mandžuská dynastie Čching. Její moc nad Čínou přetrvala až do počátku 20. století, kdy byl sesazen poslední císař monarchie, nezletilý Pchu-i, a byla založena republika.

Jadeit

Jadeit se sporadicky vyskytuje v nálezech z doby Chan, jeho sláva však začíná v 18 století, kdy začal nahražovat kameny starého období, nefrity z Tchai wanu, pohoří Kchun-Lun a Sajan či Mongolska. Jadeit je zelený, růžový, sivomodrý, bílý, černý, žlutavý a oranžovohnědý, což je kůrka jadeitu. Císařský jadeit je velmi žádaný a ceněný kámen v oblasti čínské kultury, jehož cena se vyrovná nejlepším smaragdům, a barvou je dokonce předčí. V euro-americké oblasti se jadeit neteší takové pozornosti, přestože od doby art deco stylu je více a více vsazován do šperků s démanty. Jadeit císařský smaragdové zeleně je následován dalšími, byť levnějšími odstíny. V Číně je císařský jadeit také investičním kamenem. V Evropě se jadeit plete s pojmem pro kameny určené ke klenotnické řezbě (jady, jade), prodavači namísto jadeitu prodávají dobarvované jadeity, hadce, avanturíny a další minerály. Vznikiá tak dojem laciné a snadné dostupnosti drahokamových jadeitů všech barev. Levnější, komerční surovina je užívána pro řezby sošek a figurek. Barmský jadeit je nejcennější, kazachstánský a uralský jadeit následuje až po barmském jadeitu.

Čínské zbraně

Ve starověké Číně se zbraně velmi lišily. Tyto variace vznikly z odlišností v: 1) terénu různých provincií, 2) fyzických proporcích adeptů bojových umění, 3) místní kultuře a životním stylu a 4) zvláštním určení každé zbraně. Rozumět všem aspektům bojových umění znamená chápat tyto odlišnosti a navíc rozumět i čínským zbraním samotným. Tato kapitola se proto bude zabývat klasifikací čínských zbraní a vysvětlí vztahy mezi zbraněmi a čínskou geografií, mistry bojových umění a bojovou strategií.

Země tak rozlehlá jako Čína zahrnuje mnohé typy krajiny. Zatímco severní teritorium tvoří pouště a náhorní plošiny, na západě převažují horská pásma. Jihovýchodní pobřeží a centrální oblasti, kterým Číňané dávali po tisíce let přednost, se vyznačují teplým podnebím, mají bohatou vegetaci s mnoha jezery, rybníky a řekami.

Tyto geografické odlišnosti podmiňovaly i významné rozdíly ve vývoji místních kultur. Fyzický vzhled obyvatel, stejně jako etnické tradice, se liší od oblasti k oblasti. Takové rozdíly způsobily i různorodost zbraní, které vznikaly. Například Číňané ze severu bývali vyšší a silnější než jejich jižní bratři. Bojovníci ze severu užívali tudíž delší a těžší zbraně. Oproti tomu, Číňané z jihu, kteří byli nižší a všeobecně slabší, si osvojili kratší a lehčí zbraně odpovídající jejich postavě. Například dlouhá tyč, běžně nošená jižními bojovníky, byla nejméně o 15 cm kratší než její protějšek ze severu.

Kulturní prostředí a výsledný životní styl v různých oblastech přispěly k rozdílnostem ve výzbroji i bojových technikách. Severní Čína byla, díky rozlehlé přírodě, kolébkou kultury velmi podobné kultuře plání starého západu v Severní Americe. Tito lidé byli divočejší a mnohem lepší v boji na koních než lidé z jihu. Jihočínští bojovníci byli více kosmopolitní, bydleli v prostředí s hustějším osídlením, resp. městských konglomeracích, a stávali se z nich lepší bojovníci na zemi. Také díky teplejšímu počasí a velkým vodním plochám na jihu, byli lidé z jihu všeobecně lepšími plavci a bojovníky ve vodě než obyvatelé severní Číny.

Odlišnosti existovaly také mezi lidmi západu a jihovýchodu. V horách na západě se místní lidé specializovali na lov s trojzubcem. Stejnou zbraň přirozeně používali i k boji. V západních horách byli také běžní jedovatí živočichové, jako hadi, pavouci a stonožky. Po tisíciletích zkušeností se lidé naučili s těmito jedy zacházet. Tato zvláštní znalost učinila ze západních mistrů bojových umění experty na používání jedu na zbraních k jednoduššímu usmrcení nepřítele. Jihovýchod, na rozdíl od západu, byl velkou zemědělskou oblastí. Lidé zde používali motyky a brány na kultivaci půdy. Výsledkem jsou bojové techniky využívající motyky a bran, které zde vznikly.

Navíc země byla tak rozlehlá, že centrální vláda uplatňovala v historii malou kontrolu nad oblastmi vzdálenými od hlavního města. Během období sklizně útočily velké skupiny banditů na vesnice a celé je vykrádaly. Aby mohli vesničané čelit takovým útokům, najímaly si jednotlivé vesnice mistra bojových umění, který učil mladé lidi obraně. Protože bandité útočili bez varování, obránci byli nuceni použít jako zbraň cokoli měli po ruce. Proto se lidé naučili zacházet s motykou, hráběmi, bránami, trojzubcem nebo jinými běžnými zemědělskými či loveckými nástroji jako s obrannými zbraněmi.

Postupem času se v Číně rozvíjela komunikace a doprava. S rozšiřováním zbraní v zemi se vytratily místní rozdílnosti a bojové styly a techniky se vzájemně prolínaly, vytvářejíce národní směsicí.