Legendární tvůrce čínských znaků

Cangjíe
Čtyři oči: Cangjíe, legendární tvůrce čínských znaků, měl prý čtyři oči a osm zorniček.



Prastaré texty vyprávějí příběh o Cangjíeovi, který sestoupil z nebes, aby dal lidstvu čínské znaky. Traduje se, že když Cangjíe dokončil svůj úkol, pršelo z nebe proso a duchové z podsvětí naříkali a plakali.

Západ z velké části vnímá čínské znaky jako zcela nepochopitelné. Čínský psaný jazyk je přitom jedním z nejstarších a nejrozšířenějších způsobů komunikace. S jeho vrstvami a vrstvami významů bývá také označován za formu nejbohatší a nejspletitější.

Tento členitý, prastarý jazyk má mnoho aspektů. Jeho jedinečné vlastnosti - struktura, forma, styl a význam - stojí za to, abychom se čínským znakům věnovali trochu do hloubky.

čínská bílá pyramida

Velká Bílá pyramida je opravdu velká pyramida nacházející se v Číně . O její existenci se ví poměrně krátce. Jako první ji údajně vyfotil americký pilot C-54, když během druhé světové války přelétal z Assamu v severní Indii na základnu v Číně. Velká Bílá pyramida se nachází v centrální části země, v provincii Šen-si, nedaleko města Xi'an. Za jméno vděčí spisovateli Hartwigovi Hausdorfovi, jenž o ní vydal knihu Die Weisse Pyramide (vydavatel Knaur, Mnichov, 1994) . Velká Bílá pyramida je součástí pyramidového pole; je jeho nejzáhadnější pyramidou. Rozměry základny činí 222 na 217 metrů. Stáří pyramidy se odhaduje na přibližně 5 000 let. Sama pyramida prozatím zůstává neprobádaná a údajně se do ní nesmí vstupovat, protože nejsou k dispozici technologie, které by zajistily její průzkum.

Pingyao

Starobylé město Pingyao, ležící v severočínské provincii Shanxi, bylo roku 1997 zařazeno na seznam světového klulturního dědictví. Výbor pro světové děictví na adresu Pingyaa pochvalně poznamenává, že je to nejkopmletněji zachované, nedotčené starobylé okresní město v Číně. Nahlíženo úhlem vývoje čínské historie, Pingyao je jako svitek, poskytující lidem neobvyklý obraz rozvoje čínské kultury, společnosti, ekonomiky a náboženství.

Město začalo být budováno přibližně v 9 stol. př.n.l. a má zhruba čtvercový půdorys. Zabírá rozlohu asi 2.25 km čtverečních.
Hlavní budovy a struktury dnešního Pingyaa pocházejí z doby přibližně před 600 lety. Městské hradby, ulice, obydlí, obchody a chrámy jsou ve velmi dobrém stavu a podávají svědectví o tisícileté tradici čínského myšlení a kultuře. Je to muzeum historie umění mingské a qingské architektury (1368-1911).
Městské hradby v Pingyao počaly být budovány nejdříve před 2800 lety, v této době šlo pouze o hradby hliněné. Roku 1370 n.l. byly hradby přestavěny za použití cihel a kamenů pzději byly neustále posilovány. Hradby si dodnes podržely svůj původní vzhled.

Čínská jména :-) :-) :-)

A - ka * B- tu * C- mi * D- te * E- ku * F- lu * G- ji

H- ri * I- ki * J- zu * K- me * L- ta * M- rin *

N- to O-mo * P- no * Q- ke * R- shi * S- ari * T-chi U- do *

V- ru * W-mei * X- na * Y- fu * Z- zi

Čínské znaky a něco málo o nich

V čínských znacích se neodráží výslovnost tak přímým způsobem, jako je tomu u latinky v případech mnoha jazyků. Velice zjednodušeně řečeno, téměř pro každý morfém existuje zvláštní grafém. Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdou gramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Obecně řečeno, v jedné době je v užívání přibližně 5000-6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina z nich je však dávno nepoužívána, případně se jedná o varianty (až 1/3). Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěné Číně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše těmi samými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Takto však funguje jakýkoli psaný jazyk, tato vlastnost je jen omylem označována za unikum znaků.
V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Pojem slovo má v čínském prostředí jinou hodnotu: jedná se o koncept čistě jazykový, nikoli pravopisný. Ve znakovém zápisu je jedinou jednotkou menší než věta znak; ten ve výslovnosti odpovídá téměř vždy jedné slabice. Na významové úrovni to pak zpravidla bývá morfém, ačkoliv to zdaleka není univerzální pravidlo. Existuje řada znaků, které samy o sobě žádný význam nenesou a získávají jej až ve spojení se znakem jiným, existují také znaky, v nichž jsou obsaženy morfémy dva. Současná čínština již dávno není jazykem jednoslabičným, většina slov je dvojslabičná.


Vzhledem k tomu, že čínské písmo není písmem hláskovým, je poměrně obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený (v japonštině a korejštině tento problém není, protože vedle čínských znaků se tam používají i místní slabičné abecedy). Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady: 加拿大 = Ťia-na-ta = „Kanada“; 澳大利亚 = Ao-ta-li-ja = „Austrálie“. Běžný význam použitých znaků přitom v tomto případě nedává smysl, např. znaky v 澳大利亚 znamenají „zátoka+velký+zisk+Asie“.

Taoismus

Dle Tao te ťing platí, že Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (nebesa, zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. Tao te ťing je také praktickou a mnohdy vtipnou „příručkou“ pro vládce jak rozumně spravovat zemi ("Moudrý muž vyprazdňuje jejich (lidu) srdce (jako sídlo vášní a emocí) a naplňuje jejich mysl (V doslovném překladu břicho, to je ale v čínské mytologii nositelem mysli/ducha) - zpevňuje jejich kosti a zbavuje lid vášní"). Nebesa určují řád Zemi a pojítkem mezi nebem a zemí je vládce, který by měl být mudrcem.

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení "čínského myšlení". To je postaveno na několika principech:

* Svět je v neustálém pohybu
* Stálost neexistuje
* Detail nelze oddělit od celku
* Celek nelze oddělit od detailu
* Protiklady harmonizují krajnosti

Lidové náboženství uctívalo mnoho bohů. Také díky němu se taoismus začal měnit v náboženský systém. Uctíval hvězdné bohy (viz. panteon) a spravoval i vlastní církve.

Nad všemi hvězdnými bohy stojí Lao-c'. Pod ním trojice stvořitelských bohů Tři čistoty.

Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi nejuctívanější bohy patří Kuan-jin nebo Cao-wang, ochránce domácího krbu.

V taoismu také nalezneme prvky magie, alchymie a šamanismu, ze kterého také vzešel. Náboženský taoismus (tao t'iao) měl největší rozkvět v 6.-8. století. V dnešní době najdeme náboženský taoismus zejména na Tchajwanu.

Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se).

Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filosofické spekulace – myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ V Japonsku se uplatňoval především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů jin a jang, jako osnova věšteb a kalendáře.

Konfucianismus

Konfucianismus chápe „tao“ (=cesta) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny.Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii.a počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce–tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.